Starší dotaz #3047

Dobrý den. Ráda bych požádala o Váš názor ohledně mého vztahu s dcerou. Přijdu si teď jako špatná matka která nic o svém díteti neví,nic jsem nespozorovala.Chodím do Německa na 3 týdny a ona má střední taky v jiném měste takže se moc nevídame ale jinak to nejde. Jde o to že Lucie byla pořád taková jiná,přišlo mi že je prostě ráda sama a nechce o sobě mluvit tak jsem to prostě respektovala. Na základní škole jsem se až v posledním ročníku doznala že byla šikanovaná (väčšinou slovní útoky a nadávky)a to až když jsem to vytáhla z učitelky. Nikdo prostě nikdy nic neřekl,hroznej systém a morálka školy ale taky dcera byla pořád nervózni a nervní když přišla řeč na školu a tak dále.Neměla řádne kamarádky a to se nezměnilo ani na střední,ale takové deti se najdou spousty. A dobrá,přejdu k věci a to bylo něco co jsem se dovědela jen nedávno od lékařky…Ke konci roka se Lucka pokusila o sebevraždu…Podřezala si žíly ale spolubydlíci na intráku ji našli včas díky bohu. Pak ji nedali do ústavu ale chodila jenom na terapie a brala nejaký antidepresiva. Já nic nepoznala,nosila buď dlouhé rukávy nebo spousty náramku které jsou teď v móde…Nic neřekla a já myslela že už je z toho venku tak jsem byla ráda ale náhodou jsem objevila u ní v poličce nejaké žiletky a taky jsem si všimla tenké rány medzi náramkama a opravdu nevím co dělat…Četla jsem pár článku že řezání je forma závislosti ale nevím co jí říct…Pořád se s ní snažím mluvit jak se má,jak jí jde život,co by chtěla dělat a ona vypadá v pohodě a přitom všechno trápení dusí v sobě,nebo je opravdu v pohodě a to řezání je těď jenom opravdu extravagantní činnost která jí dělá radost? Prosím Vás o radu co dělat.