Starší dotaz #3049

Dobrý den,budu co možná nejstručnější,je mi 16 let,přátelé mi říkají,že jsem až příliš vyspělá a zodpovědná,mám vztah se svou matkou spíše jako by byla mé dvojče,svého biolog. otce nesnáším,ale vycházím s ním, zachránila jsem matce před ním 3 krát život(je nemocný),žiji s matkou u babičky a nemám vlastní pokoj,dokonce spím na jedné posteli (s babičkou)…Letos nastupuji na vysněnou školu,ale potřebuji vlastní prostor.Jsem 5 let už zamilovaná do stejné osoby,se kterou se přatelím a ví o tom.Mám filosofii,že až odtud odejdu,probudím se doma-tím myslím svůj skutečný svět.Nemáte ani tušení čím jsem si prošla,ale tím nikoho zatěžovat nechci,co bylo,bylo…Už nemohu dál, vnitřní bolest mě táhne na dno a ač se snažím sebevice,nechce se mi zvednout…mám pevnou vůli,bojuji s tím od mala, ale děsí mě vědomí,že jsem naprosto,naprosto vyklidněná,jakoby vše říkalo,že mohu jít…Každý říká,že život se má žít -a s tim plně souhlasím,ale co skončí,jinde začne…Jsem příliš hrdá,abych poprosila někoho,aby jen přišel a nepustil mě ze své náruče,i když po tom toužím…Prosím poraďte,už nemohu dál,už ani nedokáži ronit slzy. Děkuji předem za vaší odpověď,Lisa.