Starší dotaz #3056

Dobry den pani doktorko, obracim se na Vas po delsi dobe podruhe, nevim , jak zacit, utridit si myslenky, psat souvisle, abyste mohla porozumet, volit ta spravna slova. K memu problemu, jsem 10 let ve vztahu s cizincem, mame spolu krasnou triletou holcicku, zijeme v cizine. Prisla jsem za pritelem zit z ciste lasky. Je mi 33 let, priteli 34.Spoustu jsme toho spolu dokazali, vybudovali dum, prosli spatnymi casy. Neco o nem a o tom co mi vadi a s co uz ve svem zivote nechci.. Vedle sveho pritele si pripadam jako ve vezeni, omezuje me, dusi… kdykoli nekam jedu s dcerku, treba jen na hriste, potykam se kontrolnimi telefonaty na nasledneho vyslechu, kde jsme byly, zda jsme mely spolecnost, proc jsme sly zrovna na nejake frekventovane misto.. Zpocatku, kdyz jsme jeste nemeli dceru, jsem se sice branila a davala najevo, ze se mi takovato zpoved nelibi, postupem casu jsem ovsem presla do obrane az bojovne pozice. Krome zarlivosti nas vztah jiz dlouhou dobu prochazi krizi, rekla bych od narozeni dcery, pritel mi s nicim nepomaha, neangazuje se ani ve vychove ditete a to ani v zime, kdyz neni absolutne pracovne vytizen. Je to typicka zdejsi vychova… muz pan tvorstva, zena hospodyne a tot vse.. Pritel je clovek introvertni, vybusny, melancholicky, musim take rici, ze pokuruje lehke drogy, coz je tady absolutne normalni, ne vsak pro me. Ja jsem zase clovek optimisticky, aktivni, spolecensky, zapomnela jsem rici, ze pritel je fyzicky postizeny ma protezu – nohu, nikdy ho to v nicem neomezovalo, pracuje, dela temer vsechno.. jen se vsechno toci kolem neho, diky jeho omezeni, ktere ho trapi kazdy den, boli a omezuje je naladovy, nema do niceho chut. Ale omezuje tim me, muj zivot a dcery. Nekdy se citim nesnesitelna , necitelna a zla ,ale je to tak presne tohle citim.Je toho hodne, co mam na srdci, chci od nej odejit, peru se jen s myslenku,ze vezmu dcerce tatinka, milujici velice semknutou rodinu, krasny domov… Sama vim,ze po boku tohoto muze nemuzu byt stastna a to hlavne proto,ze nemuzu byt sva, svobodna… Ve sve rodine podporu mam, kdykoli mohu zacit znovu. Za par tydnu odjizdim domu,na dovolenou, dlouhou dovolenou, utridit si myslenky a rozhodnout se, jak dal… Pokouset se zas a znovu snazit o neco co mi nic nedava , neprinasi a bojovat nebo zacit znovu, najit sama sebe, byt stastna? Dekuji za odpoved