Starší dotaz #3109

Dobrý den. Před necelým půlrokem jsem Vám psala o tom, co nás v rodině potkalo a že se nakonec manžel odstěhoval, bydlí sám, ale má milenku. Poradila jste mi, ať dělám, co mě těší a jeho situaci ať si vyřeší on sám. Není to tak jednoduché…asi po měsíci jsme spolu začali víc komunikovat. Poznali jsme a řekli si, že se máme pořád rádi.Občas přišel domů a povídali jsme si nebo se šli projít. Jenže s milenkou se pořád stýká a má ji rád. Chtěla jsem to nějak rozseknout a několikrát jsem řekla, že to takhle dál nejde, nelíbí se mi to a musíme něco udělat. Odpovídal, že to ví, ale že je v nějakém vnitřním boji sám se sebou. Nikdy jsem ho takhle neviděla a to jsme prožili spolu 30 let. Odhodlala jsem se k tomu, že tedy konec udělám já. Řekla jsem mu to a přestala komunikovat. Přišel s kytkou, že milenecký vztah skončí a chce se vrátit domů. Měla jsem radost a pocit vnitřního uvolnění. Ale rozum mi napovídal, ať nevěřím hned. Slíbil, až vše vyřeší, že se ozve. A ozval se. Řekl, že se ze všeho sesypal a nemůže ji opustit. Mě má moc rád a neví si s tím rady. Začal chodit k psychologovi(byl tam zatím jednou) a nechce zatím udělat radikální řešení. Jsem už z toho unavená. Vím, že za tu vleklou situaci můžu sama. Pořád jsem doufala a (doufám), že se znovu sejdeme. Jako žena jsem ponížená a rozhodnutá pro konec vztahu, ale znám ho už dlouho a je to pro mě velmi cenný člověk i kamarád. Ale neumím ty dvě věci od sebe oddělit. Veronika