Starší dotaz #318

Dobrý den, je mi 29 let a mám problém se svými rodiči. Vztahy mezi mými rodiči nebyly nikdy ideální, hádky, otec se k matce moc pěkně nechoval, občas fyzické ublížení od otce matce. Otec byl vždy více dominantnější, matka spíše submisivní. Kolem mých 10 let matka začala pít alkohol, pila doma tajně, ze začátku sem tam, především, když otec nebyl doma, když měl třeba odpolední nebo noční službu v práci. My jsme se sestrou matku kryly, pokud otec volal domů, že není opilá. Nechtěly jsme aby byly mezi nimi neshody kvůli tomuto. Postupem času se matčino pití začalo zhoršovat, už jí bylo jedno kdy a před kým. Několikrát jsme měli rodinné sezení, na kterém se defacto nic nepořešilo, matka svůj problém nikdy nebyla ochotná přiznat, nebyla ochotná nastoupit léčení. Ve slabých chvilkách slibovala, že toho nechá, ale samozřejmě tak se nikdy nestalo. Rodinná situace nás se sestrou donutila, co nejdříve z domu odejít. Obě jsme se brzy kolem 20 let vdaly. Nejvíc mi na matce vadilo, že když jsem ji já nebo sestra potřebovala, s alkoholem nepřestala. Jednu dobu matka přistoupila na užívání antabusu, ale bez účinku, pila i přesto. Potom začala docházet do psychologické poradny (to je asi 8 let), ale to také nemělo valný účinek. Chodila tam asi rok, po tu dobu se její pití mírně omezilo, ale pak přestala docházet a šlo to z kopce. Vydírala nás, že si sáhne na život. Já jsem byla na konzultaci u její psycholožky, abych jí osvětlila, jak to s matkou vypadá, že nepřestává pít, slíbila, že na matku přitlačí s léčením, ale matka tam už přestala chodit. Ze začátku matčina pití jsme se její problém snažili tajit i s otcem před ostatními, před rodinou. Asi to byla chyba a asi jsme nebyli nikdy moc důslední. Možná kdybychom na ni více tlačili.. Ale postupem času jsem už neměla sílu, byla jsem unavená ze všech nedodržených slibů z její strany.. Je to asi 4 roky, co měl otec úraz a dostal se do nemocnice. V té době matka potřebovala pomoc s domácími účty a při té příležitosti jsme zjistili, že otec prohrává velké částky peněz na automatech. Něco jsme tušili i dříve, ale netušili jsme, že to jsou tisíce. Do této doby jsme jakžtakž fungovali jako rodina, vídali jsme se, komunikovali spolu. Po tomto zjištění, jsem se se sestrou a našimi manželi domluvili, že to takhle nejde dál zavírat přede vším oči. S otcem jsme si promluvili, nabídli mu pomoc, že víme, jaký má problém s automaty. Otec je hrdý a tvrdohlavý člověk, takže samozřejmě žádný problém nepřiznal a postavil se k tomu tak, že si vymýšlíme a že to není pravda. Řekli jsme jim, že pokud chtějí takhle žít dál, matka alkohol, otec automaty, že s tím se nehodláme smířit a nechceme se s nimi kontaktovat. Od té doby já nejsem s otcem v kontaktu, s matkou ano, protože ta to nerespektovala a kontaktuje se se mnou (přijde za mnou do práci, telefonicky), ale z mé strany je to spíše kontakt ze slušnosti. Nikdy neuznala, že něco udělali špatně a že jsme jednali oprávněně. Dokud jsme byli s rodiči v kontaktu, tak matka, pokud byla opilá, tak vykládala po rodině smyšlené věci – jaké mám problémy v manželství, že se rozvádíme, jaký je můj manžel hrozný člověk apod. Nechci si tím nechat narušovat manželství. Tvrdí mi, že otec už automaty nehraje, že dluhy splatil.. a ona že už nepije.. Je pravda, že pokud za mnou přijde do práce, není opilá, ale to tak poslední rok. Ale já už nemám důvěru ani v jednoho z nich. Nevěřím tomu, že tolik roků nemohla přestat pít a teď to jde? Otec je samozřejmě uražený, že jsme si dovolili něco mu říct. Už mi ani tak nevadí, že prohrál tolik peněz na automatech, ale to, že se k matce škaredě choval a ubližoval jí. Matka na mě tlačí, ať se s otcem usmířím, že ho to trápí. Ale neměl by udělat první krok on, uznat chybu, když ho to tak trápí? Samozřejmě, že mě to také trápí, mrzí mě to všechno kolem, chtěla bych mít fungující rodinu, o kterou se můžu opřít. Ale když se nad tím zamyslím, je to hrozné, ale je mi bez nich lépe. Abych byla upřímná, moc mi nevadí, že se s nimi nevídám, za ty roky problémů a trápení, nemám k nim důvěru a nechci donekonečna řešit jejich problémy. Možná je to sobecké, ale chci mít už ve svých skoro 30 letech klid a soustředit se na svůj život. Protože pořád to byli jejich problémy, kolem kterých se točil náš život. Neříkám, že bylo vše špatné, ale cítím ze svého dětství a hlavně dospívání především tohleto. Hodně to mám pořád v sobě a nejde mi špatné věci jen tak přejít a dělat jakoby nic. Sestra je s matkou více v kontaktu, protože má dítě a nechce, aby nemělo babičku a dědečka. I přesto, že matka třeba šla vyzvednout svého vnuka opilá do školky apod. To já bych netolerovala. S otcem se jen pozdraví, jinak s ním také nekomunikuje kvůli jeho špatnému chování k matce. Ale já to takhle necítím. Zatím děti nemám, ale nechtěla bych aby mé dítě mělo alespoň "nějakou" babičku a dědu, když je jejich chování proti mým zásadám. Nechtěla bych, aby mé dítě prožívalo takovou atmosféru jako já. Rádi bychom si s manželem pořídili rodinu a nevím, jak se k tomu mám postavit. Zda dovolit kontakt s mými rodiči nebo raději ne. Poraďte, co dělat, zda se k tomu stavím příliš rezolutně a nebo správně. Jaký mám zaujmout postoj k mým rodičům? Děkuji moc za odpověď a omlouvám se za tak dlouhý e-mail.