Starší dotaz #3189

Dobrý den, i já Vás prosím o radu ohledně komplikovaného vztahu. Je mi 44 let, jsem zatím vdaná, ale naše manželství prožívá hodně velkou krizi a oba víme, že skončí rozvodem. Manželství máme vcelku poklidné, máme spolu šestiletou dceru a já mám děti ještě z prvního manželství. Sanžím se vést domácnost a fungovat tak, aby manžel neměl důvod k hádkám, v podstatě nemusí nic, o celou domácnost se starám já, o děti, o dům, zvířata, ale pořád je všechno málo. Mám dvě zaměstnání (pracuju jako chůva deset hodin denně a každou druhou noc chodím pomáhat do hypermarketu), spím sotva dvě tři hodiny denně. Od manžela nepotřebuju peníze na chod domácnosti, vydělám si sama dost na spokojený život svých dětí i nás všech, ale hrozně mě vytáčí to, že manžel si žije svůj poklidný život, nehne s ním vůbe nic a v posledních letech nežijeme ani žádný intimní život. Jemu to zřejmě nechybí, mě ale ano. Našla jsem si přítele, je téměř o dvacet let starší než já. Koukali jsme po sobě víc než rok než se odvážil na mě promluvit, mluvili jsme spolu jednou, druhý den jsme skončili v posteli. Možná je to hloupé, že to říkám, ale je to život, je to již víc než půl roku, vidíme se denně, denně si na sebe uděláme hodinku čas,když jsou děti ve škole, nemluvíme o soukromí, nevím, jestli je sám nebo ženatý, neptám se, on o mě ví mnohem víc, ale neřešíme spolu takové věci, nemáme na sebe telefon, přesto oba víme, kde se denně potkáme, v podstatě na nějaké probírání soukromí ani není kdy, jakmile se potkáme, okamžitě to skončí krásným milováním a je jedno, jestli je to pár minut nebo dvě tři hodiny. Když jsem mu chtěla někdy jen slůvkem naznačit, co pro mě znamená a jak moc jsme mu vděčná za ty každodenní hodinky spolu, položí mi ruku na pusu a prosí mě, ať to neříkám, ať nás to nemrzí. Poslední dobou jsem z jeho málo slůvek, co spolu prohodíme, začala mít pocit, že je sám, že nemá manželku, má dospělé děti, to vím. Občas se zmíní o tom, že mě přestane bavit, že si najdu mladšího, přitom z každého pohledu a hlavně dotyku a pohlazení cítím, že mě má rád a že už hodně dlouho ty schůzky nejsou jen o sexu, zrovna tak z mojí strany, zamilovla jsem se do něj jak malá holka. Bojím se, že když mu to řeknu na rovinu, ztratím ho, opravdu mě drží nad vodou a jen díky němu dokážu doma fungovat tak, jak mám, ale dá se takový život žít věčně? Někdy mám pocit, že už ten tlak ze všech stran nevydržím ani chviličku, myslíte že je nějaká rozumná cesta z toho bludného kruhu ven?