Starší dotaz #3234

Dobrý den , tak nakonec jsem se také odhodlala a skusím tedy popsat můj problém. Řekla bych , že ty problémy se odvíjí už z dětsví , kdy moje matka vždy dávala přednost chlapovi před dítětem. Vlatsního otce jsem nikdy nepoznala, neměl zájem. Matka, střídala po letech různé partnery a od 14ti let , jsem se prakticky musela starat sama o sebe. Vařit si , řešit problémy, peníze. Dle toho jsem nasekala samozřejmě i chyby, které už nikdy nevrátím. A tak nějak se to se mnou pořád táhne. Nepochopení, nevcítění, odsouzení. Jsem opravdu velmi citově a vztahově založený člověk. Takže i špatně pořád nesu to , že jsem nikdy nepoznala mateřskou lásku a starostlivost. Každopádně , jsem si to budovala jinde a to v přátelích či později partnerech. Což je asi taky chyba. A teď abych se dostala k věci .. Před rokem jsem poznala přítele a neskutečně jsem se do něho zamilovala. Byl to takový ten ideál , to co víte, že prostě hledáte. Nikdy jsem tohle nepoznala. Stal se mou oporou , kamarádem, milencem, rodičem.. Budoucnost s ním pro mě už byla samozřejmost. Ale po nějakém čase se ukázalo, že pan dokonalý není až zas tak dokonalý a vede dva životy. Bývalá přítelkyně a já. Každá v jiném městě, takže jsme o sobě neměli ani tušení. Bylo mi to tedy vysvětleno tak, že spolu byli 8 let a měl tam určitý zvyk, kdežto já jsem byla něco nového. Takže tak nějak se nechtěl vzdát ani jednoho. A já protože jsem empatická. Dokážu se vcítit do situace a podívat se na problém z ruzných úhlů , tak jsem se rozhodla mu to odpustit , dát druhou šanci. A to jen proto , že jsem si byla jistá v jeho citech ke mě. No po pár měsích se zjistilo, že expřítelkyně je (nechtěně) v jiném stavu a dítě si chce nechat. To byla prostě rána , přes kterou jsem věděla , že nejede vlak a moje hrdost by to nikdy nedovolila, abych pokračovala jakkoli v tomto vztahu. Ikdyž mi přítel tvrdil, že bude mít odpovědnost jen jako otec a musí se k tomu postavit jako chlap. Ale že jeho srdce patří jen mě a tu budoucnost chce se mnou. Byla to pro mě velká ztráta , ale ukončila jsem to, s tím že dítě bude potřebovat kompletní rodinu. Neuběhlo ani pár dnů, a přítel mi stál pod okny ,brečel, bombardoval smskama, telefonáty … že raději bude sám, než žít s někým koho nemiluje. Po pár dnech , jsem se s ním sešla s tím , že si vše vyříkáme. Přítel mi tedy celý večer brečel, prosil.. že je šťastný se mnou. A já ho miluji z celého srdce, ty city to rozhodli všechno za mě a zase jsme byli spolu.. Expřítelkyně je teď v 7 měsíci a nesmířila se s tím, že dítětem si ho neudržela .. A já ji chápu. Psala mi , ať jsem aspoň já rozumná, ať ho já opustím už kvůli dítěte, že by s ní zůstal , kdybych ho já opustila. A to by jste nevěřili jak se srdce dokáže prát s rozumem. Těžko se opouští něco , co je pro vás vším a ještě vás ten druhý nechce pustit…Každopádně jsem postavena do role té svině co rozvrací rodinu.. A já se tak trápím každý den několik měsíců.. přítel za ní musí jezdit , kdyby nahodou cokoli potřebovala a vím že už navždy bude určitou součástí jeho života .. Jsem tak zoufalá ze všeho , že několikrát jsem se pokoušela to definitivně ukončit a opravdu jí ho poslat zpět. Marně.. vždy mě zase přesvědčil. Všichni blízcí mi říkají, že jsem naivní .. že po porodu se všechno změní a jak uvidí dítě , stáhne ho to zase z5 a já to všechno ponesu ještě hůř. A ikdyby zůstal se mnou , tak budu muset přijmou jejich dítě a pořád to budu mít před očima co mi udělal.. A já to všechno vím a uvědomuji si to .. ale ty city jsou tak silné , že sama to nedokážu bez pomoci.. A kdyby to nebylo všechno tak akutní a složité, tak sem ani nepíšu , ale mám pocit , že už z toho všeho blázním .. Mám pocity zvracení , pomalu nejím , robrečím se z ničeho nic u umývání nádobí apod. Hádky s mými blýzkými , ptž si ho samozřejmě bráním ale čím víc si ho bráním , tím více je na mě nátlak a začala jsem mít i snovou paralýzu , jistě víte co to je a já už jsem z toho všeho na pokraji sil psychicky. Odráží se mi to i v práci. Ale jakmile jsem s ním , jsem nejšťastnější.. To co mi všechno dává on , mi nedal nikdy nikdo. Tu psychickou pohodu, podporu, radost , lásku , vášeň .. pocit štěstí a pocit že spolu všechno zvládneme. A místo toho , aby to začalo vzhledem k okolnostem ustupovat to opojení .. je to čím dál tím silnější a jakoby nás to ještě upevňovalo. Ale jakmile odjede .. sáhnu po lahvi vína a snažím se to utopit, je to velmi časté.. A ikdyž se nemůže nikdo do mě přímo vcítit prosím Vás o názor… Děkuji