Starší dotaz #3282

Dobrý den, potřebovala bych radu ohledně mého vztahu s partnerem. Žijeme spolu čtyři a půl roku a máme roční holčičku. . Přítel je rozvedený a má z toho manželství dvě děti. Také má hodně náročnou práci. Na začátku jsme začali řešit děti z jeho předešlého manželství. Řekl mi, že chce abychom na ně šli opatrně. Takže když je měl na víkend jel s nimi k jeho mamince ( vdova). V té době jsem je viděla jen zřídka .Dva roky jsem prosila, brečela, nadávala, aby začal s dětmi jezdit k nám domů, že spolu netrávíme moc času a že mi to takto nevyhovuje. Řekl mi na to, že se na děti musí pomalu a že jeho maminka je sama a bylo by jí líto, že nejedou k ní. Rezignovala jsem a to těžce, také jsem v té době dostala moc náročnou práci, takže jsem se soustředila na to. Byla to práce ranní, odpolední, noční, so, ne, svátky. Takže náš čas sami pro sebe se smrkl z mála na minimum. A v té chvíli se přítel rozhodl začít vozit jeho děti i s jeho mamkou ( to aby se jim lépe adaptovalo) k nám. Nezvládala jsem to ani fyzický ani psychicky. Bylo to pro mě asi takto pátek v noci jsem přišla domů, v sobotu jsem vstala nachystala jim snídani, sklidila po snídani, chystala jim oběd, po oběde vše uklidit a hurá do práce zase do jedenácté půl dvanácté. Neděle to samé. V týdnu jsem měla 1-2 dny volna ovšem bez přítele, on totiž z 95% byl služebně pryč. A tak jsem řekla, že to nezvládnu táhnout to takto několik let. Samozřejmě byly výčitky, že jsem taková a maková a že jsem věděla, že má děti. Na jinou variantu vídání dětí nechtěl ani nechce přistoupit. A tak jsme se rozhodli mít dítě, prostě že budu doma a vše nějak urovnáme. No jenže se objevil pro mě dost zásadní problém. Přítelův syn se choval dost špatně byl vulgární vůči příteli, při všem se vztekal, že on to nechce a že to dělat nebude a že to nebude jíst. Říkala jsem si je to dítě a ty mají takové období. Ale pořád se to stupňovalo, dokonce byl agresivní i vůči své starší sestře. Požádala jsem přítele, abychom to řešili přes psychologa, že mám strach o naše tehdy nenarození dítko. Žárlivost je potvůrka. On to odmítl, že malý je v pořádku A zase další výčitky vůči mě. Následovalo to, že dětí k nám přestal vozit ( samozřejmě za to můžu já protože je mám za blázny). Byla jsem s naší malou za přítelovýma dětma několikrát a pokaždé se mi potvrdilo, že ten teď už 6 letý kluk není v pohodě ( příklad – běhá asi 30 min. po chodbě a řve nemám rád mimina , nemám rád mimina). Tak mám strach ho nechat s naši malou chvilinku o samotě. Tohle to mezi námi s přítelem stojí jako obrovská zeď. A všechny pokusy o promluvu s ním o čemkoli se stočí vždy na jedno jediné téma jeho děti. snažím se vyčíst z knížek a netu jak na to, ale nic nefunguje, veškeré návrhy jsou okamžitě smetené ze stolu a pořád slyším to samé jsi zlá na mé děti. Když přistoupím na vše co chce přítel budu ve stresu já, pokud na to nepřisoupím bude to pořád to samé. Co s tím?