Starší dotaz #3455

Dobrý den, jsme s manželem 20 let, máme dospělého syna, rekonstruujeme domek, zatím bydlíme v malém panelákovém bytě. Během rekonstrukce docházelo ke střetům ohledně dispozic domu, také finančně se manžel o všechno staral, bylo to pro něj náročné i fyzicky a časově a tak docházelo postupně k ochlazování vztahu a napětí. Současně kvůli velkému konfliktu na straně mé rodiny – rodiče, bratr, spor o peníze – jsem upadala do depresí, pocitů viny, až do naprosté apatie. Navíc se mi přestalo dařit i v práci, všechno ztrácelo smysl, začala jsem mít velké zdravotní problémy…trvalo to velmi dlouho. Teprve začátkem letošního roku jsem začala cítit příliv energie, radost ze života, návrat ke starým aktivitám, přestala jsem se nimrat ve svých pocitech a uvědomila si, co všechno muž pro nás dělá a co musel ode mne snášet. Jen se stále ještě nepodařilo překročit tu emocionální propast, která se mezitím vytvořila, ale věřila jsem, že když budeme oba chtít, tak se zase dokážeme sblížit. Minulé úterý večer mi najednou muž řekl, že končí, že se chce zbavit zátěže, kterou představuji, že do nového domu mne nechce, bude tam žít jen se synem, že má již připraveny všechny právní papíry, stačí podepsat a jsme okamžitě rozvedeni. Že má připraveno majetkové vyrovnání, budu mít kde bydlet a nebudu strádat. Ale že si v ve svých padesáti chce najít jinou ženu, která nemá takové emoční výkyvy a bez rázného odříznutí ode mne to není možné. Pro mne to byl blesk z čistého nebe. Rána do hlavy. Věděla jsem, že máme problémy a věděla jsem taky, že jsou hlavně z mé strany. Ale stále jsem věřila, že si dokážeme o všem otevřeně promluvit a začneme v novém i zcela nový život. Teď si připadám v koncích, bojím se, že se opět propadnu do sebelítosti, depresí, že to prostě už nedám. Rozpadá se mi rodina, přijdu i o syna, plány, které jsme měli, už nejsou pravda a já zůstanu v 55 letech sama. Ale nejhorší je, že mám muže pořád ráda, dvacet let tu byl se mnou, všechno jsme řešili společně, máme spoustu společných zážitků, vzpomínek, rituálů, stejný humor, jsme na jedné vlně a i syn je pohodový, často jsme věci podnikali ve třech, cítila jsem, jak jsem ráda, že mám takovou rodinu. A najednou takové prázdno. Vůbec nevím, jak dál. Nemůžu spát, nemůžu jíst, nemůžu pracovat. Díky, že jsem to sem mohla napsat. Nemám, s kým o tom mluvit.