Starší dotaz #3482

Dobrý den, je mi 17 a od svých 11let jsem měla problémy rodině. Táta týral mámu když jsem byla malá a postupem času si začala na me vylivat zlost . Prali jsme se často byly hádky a já začala později pít a utíkat z domu. Před pár lety jsem se pokusila o sebevraždu. Potom jsem přestala mluvit s lidmi a začala jsem se hrozně bát přišli problémy ve škole. Tak jsem přestoupila na jinou, ale tady sem našla mladou Mistrovou. Která se začala o mne hodně zajímat pomáhala mi v problémech. Kolikrát mě držela i dál od sebepoškozování a snažili jsme se najít jiné záliby. Je to takové světlo na konci tunelu. Normálně se bojím mluvit s lidmi ale s ní jsem v pohodě. A mám ji moc ráda snažím se vyhledávat její společnost. Každá druhá myšlenka směřuje k ní. Nejsem na holky.! Každé ráno si s ní povídám a dává mi motivaci k další práci. Minulý týden jsem ji řekla že ji beru jako takovou mámu a zda by jsme dohodli nějaká pravidla jak bych se k ní měla chovat. Ale to mě později odsekla. Že musíme zůstat na úrovni učitel a žák, že to sice mrzí ale nic s tím obě neuděláme. Docela mě to sebralo opila jsem se a zase se řezu. Nevím jak dál hrozně ráda bych se s ní bavila dál, ale bojím se chodit ji vůbec na oči. Kolikrát jsem si slibovala že už s ní nepromluvím, ale vůbec to nejde strašně jsem na ní fixovana a nevím co dál.