Starší dotaz #3517

Dobrý den. Jmenuji se Bára a je mi 14 let. Víte, vždycky jsem byla tak trošku přecitlivé dítě. Byla jsem jako malá tak trošku šikanovaná skrz mou váhu, víte jsem plnoštíhlá. A jak určitě víte, tak dívky v pubertě tím hodně trpí. Nejde vůbec o šikanu, momentálně nejsem šikanovaná, ale samozřejmě nějaké poznámky se objeví. Víte… nejdřív bych vám asi něco o sobě řekla abych vás uvedla do tématu. Mám nejlepšího kamaráda. Jsme stejní, ale zároveň jsme byli odlišní v tom, že on byl lamač dívčích srdcí, ve škole HODNĚ populární a každá holka se chtěla stát jeho. Jsme jako brácha a ségra… vždy se mě zastane atd. Ale stala jsem se díky němu takovou více viditelnou. Dříve jsem byla šedá myška co každého pomlouvala a věděla o každém vše. No, teď je to tak, že oni pomlouvají a vědí vše o mě… Tím na mě šlo od školních pipek hodně špíny. Vše jsem přežívala kvůli mému nejlepšímu kamarádovi, protože mi na něm neskutečně záleželo. Také se mi líbí a mám moc ráda, jeho kamaráda. Nezdá se mi, že bych byla zamilovaná, ale.. vážně k němu cítím víc… Ale mám takové dvě věci co… se na mě změnili… 1) Jelikož mám toho kluka strašně ráda, tak mě bolí jeho urážky co se týče mé váhy, ale mě se zdá, že to dělá jen kvůli tomu, aby byl před kluky za borce.. Protože jeho si také někdy dobírají. Hrozně mě bolí, když vím, že nemůžu být jako ty "dokonalé" holky od nás ze škole, po kterých každý touží. Zadržuji slzy ve značkových obchodech ( HM, New Yorker, atd ), protože vidím ty krásné hubené holky… A když vím, že musím koukat pouze na velikost, tak je strašně špatné, když vím, že nemůžu na ples, protože na sebe, žádné šaty nenarvu… protože v nich nevypadám tak dobře jako ony… Trápí mě, že se za sebe stydím, že se na sebe nedokážu ani podívat.. že se upřímně NENÁVIDÍM… nesnáším se…. když se na sebe dívám do zrcadla, tak brečím… Říkám si, že by se za mě ten kluk kterého mám ráda styděl… a prostě… strašně moc mě to trápí, kolikrát si v noci představuji, že jsem hubená a můžu s ním být… Pouštím si smutné písničky a nedělám nic… jen pláču… 2) Nevím.. jestli mě v tom pochopíte, ale… odbočuje to od prvního tématu, proto to je rozdělené,ale.. řeknu vám to na rovinu. Bojím se lidí. Respektive lidí okolo mého věku. 14-16… Jelikož se za sebe stydím, tak … Se bojím chodit ( už tam vlastně skoro vůbec nechodím ) na různé veřejné pozemky.. Jako jsou obchodní centra, parky, náměstí atd. Strašně se bojím mnoha lidí.. bojím se , že se mi budou posmívat, že mě budou pomlouvat, že prostě.. budu středem jejich konverzace… Bojím se jít i na svou oblíbenou hudební skupinu co bude v našem městě, jelikož tam budou samé, když to takhle řeknu… fifleny ze školy… strašně se takových lidí bojím… a také kvůli tomu pláču - Víte, nevím co víc tu napsat, mám toho daleko víc na srdci, ale vážně bych tu byla do rána.. prosím.. poraďte téhle puberťačce co má dělat :'( Rodičům se nesvěřuji a ani nechci.. potřebuji zkrátka pomoc jinak… Děkuji za přečtení a doufám, že jsem nemarnila vaším časem :) Bára :)