Starší dotaz #3553

Dobrý den, Můj přítel před 12-ti lety trpěl bolestmi hlavy, po vyšetření na EEG mu našli ložisko, které by mohlo vyvolat epilepsii. Záchvat nikdy neměl, p.doktorka mu předepsala preventivně 1x denně antiepileptika, bral je asi 3 roky a pravidelně chodil na kontroly. Pak mu paní doktorka oznámila, že ložisko zmizelo, začala mu prášky postupně snižovat až mu je vysadila úplně. Po čase se přítelovo chování začalo postupně měnit, najednou měl problémy s lidmi, s kterými měl dříve bezproblémové vztahy (se mnou, se svojí matkou a sestrou, s kamarády). Začalo mu vadit naše chování, byl z toho smutný, neustále se hádal a vedl řeči-kdybych na světě nebyl, bylo by vám všem líp. Poslala jsem ho na psychiatrii, kde mu předepsali neurol na zklidnění a doporučili mu psychoterapii, chodil na ní 2 roky, pak rok 1x týdně na skupinovou psychoterapii, to vše bez nějakého zlepšení, spíš je to čím dál horší. V současné době se nikde neléčí, je rozhádaný se všemi svými nejbližšími, říká nám, že se cítí jako nula, co nic neznamená, že by se chtěl cítit jako král, který něco dokázal a na kterém lidem záleží. Že byl v dětství odstrkovaný a cítí se tak pořád. Nedá si vysvětlit, že ho máme rádi a záleží nám na něm, že moc dobře víme, že je chytrý a hodně toho v životě dokázal. Myslí si totiž, že kdyby nám na něm záleželo, chovali bysme se podle jeho představ. Napíšu vám nějaké příklady jeho chování, abyste si udělala obrázek. Je mu 36 let, bydlí ve společné domácnosti s matkou, odstěhovat se nechce, ani ke mě, ani do svého bytu. Chtěl domů koupit myčku, matka nechěla. Je z toho hrozně dotčenej a cítí se ublíženě, že jí chtěl ulehčit práci a ona to odmítá, místo aby mu byla vděčná. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ona má jiný názor, tak ať ji koupí a používá ji on a matka ať si klidně myje ve dřezu, ať ji nenutí ji používat. To on nechce, místo toho se pořád lituje jaký je chudák, že ve společné domácnosti ho matka nenechá nic rozhodnout. A tohle řeší už asi 3 roky! Což podle mě není normální, je to pořád kolotoč motání se v minulosti a je to velmi vyčerpávající. Se mnou má problém, že já jsem neplavec, on miluje vodu a chtěl mě naučit plavat. Rok jsem s ním chodila do bazénu, na koupaliště, vodu mám ráda, ale bojím se hloubky a za ten rok se to nezlepšilo, měla jsem z toho špatné pocity, tak jsem mu řekla, že končíme s učením, že to nedokážu překonat. Z toho byl úplně vyřízený, že kdyby mě na něm záleželo, tak to zkouším delší dobu, že bych to určitě překonala. Od té doby nechce, abych s ním chodila k vodě, protože mu prý je hrozně líto, že mě nemůže učit plavat a on hrozně chce. Takovéhle výčitky poslouchám denně, často se jedná o úplné maličkosti, je na mě nepříjemný, pak se mi omlouvá, brečí, že ví, že se chová blbě, ale že to nedokáže ovládat. Hrozně mu chybí pocit, že je důležitej, že je na prvním místě a hrozně ho bolí, že ten pocit nemá. Tohle mi sám říkal. Napadlo mě, že jeho chování by mohlo souviset s tou léčbou epilepsie. Omlouvám se za tak dlouhý dotaz, ale už jsem bezradná a chtěla bych vás moc poprosit o váš názor na přítelovo chování, případně jakou byste navrhovali léčbu. Z jeho řečí mám totiž strach, že to jednou nezvládne a něco si udělá, protože je zoufalý a neví co má dělat, aby se cítil líp. Děkuji