Starší dotaz #3555

Dobrý den, obracím se na Vás s žádostí o pomoc nebo radu. Dostala jsem se do situace, se kterou si nevím rady. A není to poprvé, co takovou situaci řeším. Je mi 22 let, v mém životě se objevilo několik lidí, kteří mě nějakým způsobem hodně ovlivnili, hodně zasáhli, hodně mi dali a stali se pro mě velkým vzorem. Ale jak to tak bývá – lidi přicházejí a odcházejí. A já mám už poněkolikáté pocit, že s tímhle faktem vůbec nedovedu pracovat a vyrovnat se s ním. Už odmalička mě doprovázejí nejrůznější vzory. Prvně jsem si toho všimla, když mi bylo nějakých 8 let – byli jsme s rodiči na pobytu se cvičebním programem a já, ačkoliv jsem byla do té doby opravdu hodně líné dítě, jsem jednou šla na cvičení s mamkou, cvičila velmi sympatická cvičitelka, která mě ještě navíc pochválila, a mě to tak neskutečně nakoplo, že jsem začala pravidelně cvičit. Ale ne proto, že by mě to vyloženě bavilo, pořád jsem měla před očima tu sympatickou paní ze cvičení a vlastně jsem cvičila proto, že jsem chtěla být jako ona, mít stejný koníček jako ona, mít důvod, proč jí vidět znova. Podobný scénář se několikrát opakoval i ve škole. Neučila jsem se špatně, ale nikdy ne s tím cílem, že chci jedničku. Vždy jsem chtěla udělat radost učitelce nebo učiteli nebo mi to prostě bylo vůči nim trapné, nenaučit se, když nám oni věnují svojí energii… Na jednu stranu je tahle vlastnost v mých očích vlastně obrovskou výhodou – lidé mě takto motivují, abych něco dělala, abych se snažila. Jakmile mám pocit, že pro tyto své vzory můžu něco udělat, opravdu se maximálně snažím. Na druhou stranu je to pro mě trochu zničující – když potom přijde čas, kdy se cesty s takovými lidmi rozdělí, je to pro mě docela velké trápení. Ačkoliv to jsou vesměs cizí lidé, ať už cvičitelky, učitelé nebo kdokoliv jiný. Hodně k nim jakoby přilnu a loučení je potom těžké. Do určitého věku jsem to nějak neřešila, měla jsem pocit, že to takto prožívají i ostatní, ale ty pocity přetrvávají i nyní a snad s ještě větší intenzitou. Loni jsme byly s mamkou znovu na cvičebním pobytu, znovu jsem tam potkala bezvadnou cvičitelku. A místo abych si pobyt užila, už jsem myslela na to, jak pobyt skončí, zase se mi povedlo potkat někoho, koho jsem si oblíbila jenom proto, abych se s ním za týden loučila. Někdy to dosahuje takových divných stavů – nejím, jsem bez nálady, nic mě nebaví. Návrat z každého pobytu je pro mě vždy těžký. Letos se mě po návratu domů táta lekl – prý jsem hodně hubená. Jsem si toho vědoma, na pobytu ze sebe vydám hodně energie, ale chuť k jídlu prostě není, špatně se mi spí, protože mi je prostě smutno. Letos jsem se opravdu lekla svých myšlenek – jaký má tohle vůbec smysl? Někoho potkávat, hned se s ním loučit… Počkat si na další pobyt, kde člověka potkám znovu, znovu se s ním za týden loučím… Žít od loučení k loučení… Jako bych najednou neviděla žádný smysl života. Jako by ti lidé byli nejdůležitější a nic jiného nemělo takový smysl, jako potkávat je. Přitom mám spoustu koníčků a zájmů – jezdím na koni, na kole, škola mě docela baví. Ale všechno to jde najednou stranou, najednou mě ani ten kůň vlastně nebaví. Na jednu stranu bych se takových pocitů samozřejmě nejradši zbavila, na druhou stranu mám ale pořád pocit, že mě tito lidé opravdu motivují. Studuji fyzioterapii, je výborné mít motivaci, která donutí člověka učit se, nevzdat školu, být dobrá na praxích, v budoucnu v práci… Cvičitelky jsou výbornými „motivátorkami“. Když ne cvičitelky, tak přednášející… Asi mám tendenci napodobovat jejich přístup k práci, být stejné jako ony, být stejně kvalitní jako ony… Proto mám někdy tendenci v sobě tu „lásku“ k takovým lidem co nejvíc podpořit. Ale pak se vlastně akorát motám v kruhu – ti lidé mi chybí, nic mě pořádně nebaví. Ale jako bych měla strach, že až časem ty nejintenzivnější pocity přejdou, klesne i moje úsilí ve škole, v práci… Opravdu to tak je. Když si zpětně vzpomenu na období, kdy se mým vzorem stala paní, kterou jsem potkávala 2x týdně na cvičení, bylo to snad „nejplodnější“ období mého života – měla jsem výborný prospěch, makala jsem na svojí fyzičce a navrch jsem si každý den užívala a byla spokojená. Teď ale nemám takovou možnost se s těmi lidmi pravidelně potkávat. Jsou potom období, kdy mám tendenci žít představami – představuju si další pobyt, setkání s tím člověkem, ale i úplně jiné věci, které třeba vůbec nesouvisí s tím člověkem. Prostě sním, protože je to v tu chvíli osvobozující – nemusím žít přítomností. Někdy mám trochu strach, abych snění nepřehnala, aby se mi třeba nestalo, že bych nevěděla, co jsem si vysnila a co je vlastně pravda, co se opravdu stalo, co ne. Zatím se mi to nestalo, ale přiznávám, že jsem občas maličko zaváhala – řekla jsem tuhle věc tomu člověku nebo jsem si to jenom představovala? Ale v tu chvíli mi prostě dělá problém tu přítomnost opravdu prožívat. Když potom přijde konečně ta situace, kdy se s tím daným člověkem uvidím, zase přítomnost pořádně neprožiju, protože už se děsím budoucnosti a loučení. Asi to má vliv i na můj osobní život. Nemám žádný vztah. Ne, že bych ho nechtěla, ale jako bych už neměla pro dalšího člověka v sobě místo. Nemyslím, že bych k ženám, o kterých jsem zde psala, cítila opravdovou lásku pro partnerský vztah. Myslím, že si jsem jistá svojí sexuální orientací. Přesto prostě nemám na vztah v těch kritických obdobích ani pomyšlení. Ale copak to takhle chci i do budoucna? Mít ráda lidi, které sotva vídám, a mezitím nevnímat třeba jiné, další „možnosti“, jiné lidi? Díky tomu třeba zůstat sama? A vůbec, chtěla bych si prostě užívat života… Ráda bych s tím něco udělala, potřebovala bych se nějak oprostit od tak silných, vřelých pocitů, které k lidem prožívám, které si okamžitě pustím k tělu. Ale nevím jak. Budu vděčná za jakoukoliv radu, která by mi mohla pomoct, jak se svými myšlenkami a pocity pracovat, jak je ovládnout či snad usměrnit. Předem mockrát děkuji za odpověď, Lenka