Starší dotaz #3589

Ahoj, je mi 19 let. Mám za sebou poměrně těžké období a poslední 2 měsíce se cítím zvláštně. Přestala jsem se stýkat s přáteli, komunikovat s rodinou, zabývat se svými koníčky – všemi, hledat zaměstnání. Zkrátka mě nic nebaví a mám strašný pocit beznaděje.Proto bych chtěla poradit. Moji rodiče se rozvedli, když mi byli asi 2 roky, zůstali jsme se sourozenci s matkou, která si po pár letech našla přítele, se kterým žije dodnes, byl nám skvělým tátou, a matka našeho vlastního otce ze srdce nenáviděla, takže jsme se s ním vůbec nestýkali. Finančně jsme na tom byli opravdu špatně – statisícové dluhy a 3 děti, garsonka. Před dvěma lety jsem vyhledala svého biologického otce, abych ho poznala, protože jsem popravdě nikdy neměla s rodinou s matčiny strany nic společného, spíše naopak. Můj otec mě přijal do své rodiny, a protože má velmi úspěšnou firmu, dal mi i práci. Ke škole jsme s mou starší sestrou ještě obě dvě pracovali, abychom tak finančně pomohli mámě. Chvíli jsem před ní skrývala že se stýkám s otcem, ale dlouho to nešlo, takže když jsem jí řekla pravdu, řekněme, že to nesla hodně špatně, řekla bych, že mě tak trošku "zatratila" protože ona ho tak strašně moc nenávidí a nechápala, jak ho můžu mít ráda, po tom všem co mi o něm vyprávěla. Takže přišla rodinná krize, já se upla na otce a na práci, abych se mohla co nejdřív odstěhovat. Uběhl rok mé komunikace a práce s otcem a mě bylo 18 let. Měsíc po mých narozeninách mě matka a její přítel vyhodili z domu, abych šla bydlet k otci. Jsem hodně hrdá a asi jsem jim nechtěla udělat tu radost, tak jsem šla bydlet ke kamarádce a matce jsem o sobě 2 měsíce nedala vědět, komunikovala jsem pouze se sestrou. Bylo to těžké období, protože jsem se musela učit na zkoušky, chodit do práce a sama se o sebe starat, z ničeho nic, když jsem ještě nebyla připravená. Ze školního režimu jsem teda naprosto vypadla, a místo školy chodila do práce, jak k otci, tak do jiných. Ozvala se mi máma a prosila abych se vrátila domů, moje kamarádka se stěhovala, takže mi takřka nezbývalo nic jiného. Finanční situace mojí rodiny byla pořád horší a horší. Moje sestra musela odejít ze školy a jít do ne moc morálně uznávané práce.., já si vše platila sama, dokud to šlo. Před maturitou jsem na pár týdnů nechala práci abych se mohla učit, to bral můj otec jako nějakou zradu či co, ale pro mě to bylo důležitější v té chvíli. Jenže jsem se nabourala v autě. psychicky jsem to nezvládla a začala jsem pít.Otec mě za moji nezodpovědnost nepochválil. Věděla jsem že nabourané auto nemám z čeho zaplatit, takže jsem se k tomu postavila s tím že "je mi všechno už jedno a hlavně že se nikomu nic nestalo". Vím že to není nejlepší postoj. Asi po měsíci jsem šla maturovat. Před zkouškou mi došlo, že sem to seriozně zvrtala. Jako zázrakem jsem z 5 předmětů 4 udělala, Táta mě vzal zpátky do práce už natrvalo a já jsem se odstěhovala do nájmu, vzala jsem si půjčku. Před měsícem, když jsem v práci dělala účetnictví, které mi jak jsem později zjistila vůbec nemělo přijít do ruky, zjistila jsem, že mě vlastní otec a jeho žena obírají o desítky tisíc, z nákladů jejich obchodního partnera. – Lépe řečeno, co bylo vypláceno mě, jsem nedostávala já, ale oni, protože jsem jim věřila a nechala je přebírat moji výplatu. Takže jsem vlastně zjistila že poslední člověk, kterému jsem věřila, je přesně takový, jako mi bylo vyprávěno. Práci jsem nechala, otce ani jeho rodinu už jsem nekontaktovala a musela se vrátit k matce, s dluhy a omluvou. A teď se s tím jaksi se vším nemůžu srovnat.