Starší dotaz #3658

obrý den, omlouvám se, že Vás otravuji – našla jsem na internetu jednu Vaši odpověď u příběhu čtenářů na stránkách psychologie.cz a moc se mi líbila. Proto jsem se odvážila Vás oslovit s dotazem: poslední rok procházím rozpadem 14-ti letého vztahu. Aniž bych to čekala, dostala jsem se do špatného psychického stavu a nejsem schopná jít dál. Začala jsem tedy navštěvovat psychologa, aby mi pomohl překonat mírné deprese a poradil, jak zvládnout mé stavy úzkosti a problémy s navázáním vztahu apod. Za celý rok se mi nepodařilo navázat se žádným mužem vztah – nikdy necítím nic pozitivního a nemám chuť s dotyčným trávit čas a dál se seznamovat. Zároveň se mi vždy něčím zprotivil a fyzický kontakt pro mě byl nepřijatelný. No a stala se mi věc, která se zřejmě stává často. To, co se mi nepodařilo u jiného muže – to vše se povedlo pouze u mého psychologa. Ačkoliv to není atraktivní muž, tak se na něho rádá dívám… ráda ho poslouchám. Cítím k němu velký obdiv a imponuje mi. Zřejmě mi imponuje jeho autoritativní role. Cítím se s ním bezpečně a dává mi pocit ochrany. Povídala bych si s ním hodiny a hodiny… cítím k němu opravdovou lásku. A cítím i dotykovou přitažlivost – pocity něhy atd. atd. Prostě tohle vše jsem si přála cítit s nějakým jiným mužem, kteří se mi dvořili a měli zájem. Nikdy se mi to nepovedlo a teď tohle vše cítím k mému psychologovi. Po každé terapii mi silně chybí a je mi opravdu smutno… v podstatě mi je skoro do breku, když si uvědomím, že jemu na mně nezáleží a nic pro něho neznamenám a nejsme vlastně ani přátelé. No prostě – slovo zamilovanost nerada používám – ale musím si přiznat, že ho mám skutečně ráda… připadá mi jako úžasný člověk… tak moudrý…. citlivý… galantní… opravdový muž, vedle kterého se cítím v bezpečí. Uvědomuji si, že jsem pro něho cizí člověk, má dlouholeté manželství a rodinu a partnerský vztah by nikdy nepřicházel v úvahu. Nevím, jak se mám já zachovat? Mám u něho terapie ukončit? Na jednu stranu si říkám, že by mi pak možná nebylo pokaždé tak smutno a ulevilo by se mi… na druhou stranu mi sedí hodně jako člověk a cítím k němu velkou důvěru – u jiné psycholožky se mi to nepodařilo. Mám mu to sdělit a nechat na něm, aby rozhodnul, co je pro mě správné? Možná bych si pak ale připadala dost hloupě… je ale asi pochopitelné, že jsem si k němu vytvořila vztah, když prostě celá terapie je dost důvěrná a on mi pomáhá.. nebo ne? Ráda bych ho měla i jako přítele… prostě mi připadá, že jsme si hodně sedli i lidsky… já nevím co s tou situací mám dělat… jestli to, co cítím je špatně a měla bych to ukončit anebo je možné v terapii pokračovat i dál?? Moc děkuji za odpověď a radu!!!