Starší dotaz #3665

Hezký den, S manželkou jsme 13 let, ona je moc hodná, pracovitá obětavá, za celou dobu, co jsme spolu, neměla kamarádku ani koníčky, vždy následovala to, co jsem dělal já. Chodili jsme spolu do stejné práce, jezdili spolu na kole, když jsem si našel něco nového, připojila se. Celou dobu jsme fixováni na sebe. Stále jsme nebyli spokojení, tak jsme utíkali, nejdříve z města na vesnici, pak i z práce a nakonec se odstěhovali ze vsi na samotu, vše z mojí naivní iniciativy. Jsme na tom bledě jak po fyzické i psychické stránce. Je nám cca 35 let, děti mít nemůžeme, jsme nezaměstnaní, žijeme stranou od civilizace ve 100let starém domě, sice na nádherném místě, obklopeni přírodou, velkou zahradou a domácími zvířaty(práce až nad hlavu:)), vztah mezi námi je však na nule. Nemáme se o čem bavit, já mám v sobě tísnivý vztek a ona zoufalství, úzkost. Svědomí mi nedovolí ji opustit, moc bych jí i sobě přál, aby našla sama sebe, aby v sobě našla radost, která by šla mimo mne a místo starostí a povinností pohodu a sílu. Ona má ráda mě, ale já ji za to vlastně nenávidím. Ta dobrota a upnutost k mé osobě mě ničí a já nevím, co s tím, ona je vzor pokory a dobroty a takto jí znají všichni, taková je. I když se o tom otevřeně bavíme, změnit se nám to nedaří. Děkuji.