Starší dotaz #369

Ráda bych znala váš názor. Jsem témě 11 let vdaná, máme 10ti letého chlapce a 9ti měsíčního mrňouse. Bohužel jsem zjistila, že mě manžel podvádí. A co je horší, není to poprvé. Prvně jsem na to přišla před pěti lety. Rozhodl se, že neodejde a já mu (hlavně kvůli synovi) odpustila. Cca před dvěma lety si vzpoměl, že by chtěl ještě jednoho potomka. Nejprve jsem se zdráhala, neboť – byť se náš vztah zdál v pořádku – nebyla jsem si jista, jestli mu natolik věřím, abych si s ním miminko pořídila. Jenže čas běžel a on naléhal více a více. Řekla jsem si, že když ho "to" nepustilo, asi se nejedná o rozmar a myslí to s námi opravdu vážně. Zkrátka, že se poučil a už by nám neublížil. Jenže zhruba před týdnem jsem zjistila, že dělá to samé, co tenkrát. A já ani trochu netuším, co s tím. Snažila jsem se ho vyhodit, ale on tvrdí, že nás má rád a odejít od nás nechce (nicméně se známostí se zatím nerozešel). Já opravdu nevím, co dělat. Rozum říka – už šanci nedávat. Ale za a) nechci ublížit chlapcům (hlavně tomu staršímu – v manželovi se vidí) a za b) mám strach, jak bych to sama na mateřské zvládla. Chtěla bych proto znát váš názor .. může-li se takový člověk vlastně změnit? On tvrdí, že neví, proč to dělá. Že je v manželství spokojený. V což moc nevěřím. Sice se tak tváří – ani se nehádáme – ale chová se ke mě jako k věci. Večer přijde z práce, zapne TV nebo PC a téměř se mnou nekomunikuje. Vidí jen svoje zájmy. Že on je unavený z práce a potřebuje "vypnout". A něco podobného mi pověděl právě i ohledně té své bokovky. Že ho "dobíjí". Já ho přece nechci připravit o svobodu, ale toho času máme na sebe tak málo, že nemám kdy jindy bych s ním rodinné záležitosti probrala. A o víkendu se zas snažím připravit program pro chlapce – když tátu přes týden nevidí – takže to jezdíme po výletech, do kina, atd. Takže nechci takto hezky strávené chvilky kazit hovory o tom, co je třeba zařídit a udělat. No a na obyčejný rozhovor (o našich pocitech apod) už čas nezbývá vůbec. Asi o to ani nestojí.. Bojím se, že když mu odpustím (ani vlastně nevím, jestli to chci) budu to muset řešit potřetí. A tentokrát už s oběma chlapci. Teď bych to musela vysvětlovat pouze jednomu – mladší z toho zatím nemá rozum. Vím, že mi asi neporadíte nic konkrétního – neznáte mě, ani jeho – ale ráda bych znala alespoň váš obecný názor na to, zda je možné, aby se člověk změnil. Jestli by bylo vůbec k něčemu onu šanci mu dávat.