Starší dotaz #3726

Dobrý den, asi vím jaká bude odpověď, ale stejně se zeptám. Můj problém? před 9měsíci jsem se přestěhovala k příteli do jiného města. Opustila jsem práci, rodinu, přátele. Ale nelituji toho, protože s ním si dokážu představit život… Bohužel se mi ale zatí nepodařilo najít práci a jsem z toho dost deprimovaná. Ve městě, kde pořádně nikoho neznám, svým způsobem sama. Mám vztek sama na sebe, že nejsem schopná tu práci najít, že jsem prostě neschopná apod. A začala jsem si vztek vylívat na něm. a to dost nešikovně. jakoby žárlivé scény kvůli tomu, že se usměje na mobil atd.vím, že má za sebou minulost, ale věřím mu a vím, že by mne nepodvedl, dva dny tu nejsem a on je nadšený, když se vrátím.plánuje vánoce atd. A já to pak zpackám.Prostě poslední dny jsem se chovala jako hysterická kr… a přestřelila jsem. Dopadlo to tak, že po mém posledním minutovém výbuchu se mnou už 4.den nemluví.Omluvila jsem se mu a snažila se mu vysvětlit, že to je problém ve mě a že mě to opravdu mrzí, že to tahám na něj a že jsem to tak vlastně ani pořádně nemyslela.Ale na to mám jen to, že to jsou výmluvy a za týden to bude zas.Přitom celou dobu jsme byli v pohodě.Až teď těch pár dní, kdy mě "přeskočilo" občas.Na víkend jsme tu měli jeho děti a s nima si rozumím, bylo to fajn. On je naprosto chladný, v posteli vedle sebe ležíme jak dva cizí lidi, bavíme se jen o základních věcech. Když jsem se zeptala, zda chce abych odešla, řekl ne. Ale přitom nekomunikuje.řekla jsem si, že tomu nechám pár dní a pak se uvidí, ale je to šílené. Já jsem už psychicky i fyzicky na bodu mrazu, žaludek nefunguje, spím tak 3h denně. mám vyčkat nebo prostě zmizet.