Starší dotaz #3743

Dobrý den, vím, že mi asi nikdo nemůže nijak poradit a vlastně i bych si dokázala odpovědět sama. Vždyť sama občas někomu radím a snažím se povzbudit, i v podobném tématu a nakonec když dojde na to, že se s tím sama začnu potýkat, tak mi moje rady nejsou dost dobrý a nestačí? Jedná se o lásku! O to, že mám pocit, že miluju někoho jiného, než s kým jsem. S kým žiju. Vím, že s tím, s kým žiju, budu žít, ať se děje cokoliv, protože ho v žádném případě nechci zranit a v postatě zničit. Vím, že se do určité míry obětuju, i když je to hloupé takto říct, protože on mi dává hodně, jen já prostě vím, že to není to, co jsem toužila a tím spíš, když vím, cítím, že je jiný člověk, který by byl tím pravým. Jenže, řešit jsem to měla když to ještě šlo, tzn., cca před sedmi lety, teď už je na to pozdě. On ale zadaný není a tak nějak tápe řekla bych, rozešel se s přítelkyní a neví kudy kam, ale, že by se za mnou nějak hnal, to také ne. Přesto, když jsme se nedávno viděli, tak to bylo takové zvláštní, přesto, že pořád cítím, to co před sedmi lety, tak už jsem to nedokázala vyjádřit, jakkoliv a náš rozhovor byl křečovitý a plný rozpaků. On je uzavřený a já vím jen to, co cítím, protože on je tak zranitelný, že se nedokáže otevřít, ale napětí a to všechno nevyřčené, co bylo ve vzduchu mě tak pronásleduje, tak súžuje. Vím, že kdyby bylo vše řečeno, že se mi uleví, i když by to znamenalo to nechat být, ale to, že je to zamlčené, to mě nedá spát a ohrožuje to kvalitu mého vztahu, na kterém potřebuji pracovat, abychom byli oba štastní, i když vím, že osudová láska to není. Jenže, není už mi dvacet a vím, že láska není jen o zamilovanosti, ale, že to je mnohem víc a tak právě proto chci mít už ten pocit, že miluju někoho jiného nějak vyřešený. Zajímal by mě v podstatě váš názor na to, co si myslíte o těchto typech vztahů, protože se domnívám, že nejsem rozhodně žádná vyjímka. Zkrátka dost často lidé žijí v neúplných, nenaplněných vztazích a bojují s tím leckdy celý život. Vlastně a to, o čem každý sní, bývá dost často jen takovým nenaplněným snem, který nás provází životem? A když se občas najde někdo, kdo se s tímto neztotožní, a vybere si cestu osamění, tak ho považujeme za blázna. Ani jedno není správné, ale nezbývá než si povzdechnout a konstatovat, že to je prostě život a i na tom, co nás tak drásá, je něco pěkného v tom smyslu, že to třeba živí naší představivost, může to být naší vnitřní silou. Jen je těžké, překonat tu poměrně dlouhou dobu, kdy máme pocit, že nás to ničí a vlastně brzdí v tom, abychom i tak byli štastni. Děkuji za váš čas. A.