Starší dotaz #3755

Dobrý den, obracím se na Vás, jakožto na psycholožku/psychologa s poněkud netradičním dotazem, ale věřím, že odborník na znalost lidské psychiky mi dokáže poradit nejlépe. Já osobně psychické problémy nemám – ale píšu knihu. Ne, že bych z ní někdy nebyla deprivovaná, ale nyní mi jde o psychologii jedné z hlavních postav. Zkrátka a dobře, potřebovala bych poradit, jakým způsobem by se pravděpodobně chovala v té situaci, se kterou se setkala. Stručně řečeno, jedná se o příběh zasazený do doby lidového povstání roku 1871 v Paříži, které bylo brutálně a krvavě potlačeno vládními vojáky, kteří vnikli do města a začali "čistit ulice" – všechny skutečné i domnělé povstalce, muže, starce, ženy i děti, hromadně střílet u zdi a jinak masakrovat. A v této otřesné době se ocitne na scéně malý Victor Boulanger, syn chudého bohémského malíře, také povstalce, kterého měl velice rád, protože s ním všejilak blbnul a zastával se ho před svou ženou, Victorovou poněkud příliš ochranářskou matkou, která chlapce milovala až přespříliš a nechtěla jej nikam pouštět. Victor prožíval poměrně normální dětství, ale v deseti letech jej zastihlo obléhání Paříže a o několik měsíců později právě vpád vládních vojáků. Při vstupu do domu si otec nesundal odznak, kvůli kterému jej hned poznali a před zraky Victora, kterého přivolal křik, jej na místě zastřelili. Chlapec se vrhl k otci a poté zuřivě na vojáka, ten na něj namířil zbraň, matka se mu ji jala vyrvat z ruky, a druhý voják ji také zastřelil. Nato namířili pušky znovu na Victora, aby ho zastrašili a ten uprchnul pryč. Po půl hodině zoufalého strachu se dostal do domu pana Droueta, který organizoval něco jako odboj a tajnou podzemní chodbou převáděl odbojáře do čtvrti, kde se ještě bojovalo na barikádách. Protože dovnitř měla každou chvíli vtrhnout hlídka, schoval chlapce a svou šestiletou dceru v oné tmavé chodbě, jenže hlídka si otce odvedla a děti zůstal v chodbě zavřené – putují tmavou chodbou, dostávají se ven přímo doprostřed boje, na barikádu, ta padne a při útěku se dají dohromady s partou podobně opuštěných dětí, snaží se v rozbouřeném městě nějak přežít, drží spolu, snaží se pátrat po zmizelých příbuzných a někteří se také zapojí do "odbojové činnosti" aby pomstili smrt svých rodičů. A já se chtěla zeptat – co asi vnitřně prožívá takové dítě? Zastřelení rodičů – to musel být šok. Ale přesto se s ním o tom nikdo nebaví, nikdo nemá čas ho litovat a všichni to berou, uprostřed bojů, jako samozřejmost. Navíc v temné chodbě má "na starosti" malou Aničku, a pak se ocitají u barikády, kde je okamžitě zapojí do práce a nikdo se s nimi nepáře – co se musí odehrát v tom dítěti, aby to ustálo? A má vůbec čas o tom nějak přemýšlet? Lze za ten den jednat tak, jakoby si ani neuvědomil, co se vlastně stalo, a uvažovat střízlivě, když na něho číhá nebezpečí? Těžko psát dobrodružnou knihu o tom, jak se Victor u pana Droueta psychicky zhroutil, začal hystericky brečet a držet se ho kolem krku, přičemž všichni přítomní by se mu věnovali, zatímco venku zuří boje, a navíc to by jej pak vojáci zatkli s Drouetem, byl by popraven a zvonec, pohádky je konec. Je nutné, aby se s tím, alespoň na ten den, dokázal nějak psychicky vyrovnat a zdůvodnit si, proč "si nemůže dovolit dělat to, co by asi v takových případech bylo obvyklé". Přikládám úryvek z části, kdy Victor sedí u odbojáře Droueta, který je co nevidět schová do chodby. Myslíte, že takto by to šlo? Děkuji mockrát za váš případný čas. Louise Courbet. "Půlhodina pryč. Victor, sedíce na židli s koleny pod bradou a vyjukaným výrazem, střídavě sledoval kukačkové hodiny a pokukoval po skupince mužů v modrém kolem tatíka Droueta. Jedni z posledních obránců lidové Paříže. Ale Victor se na ně přece mračil: Přivlastnili si Droueta. "„Pitomci! Ani těma dělama neuměj pořádně mířit!“ sepjal ruce gardista, „Ta řacha, to byl šrapnel, voni si z hradeb vodstřelujou vlastní vojáky!“ „Nechápu co je k smíchu. Už se drží jenom Belleville. Nikdo se nedostane ven ani dovnitř. Všecko obklíčený, zleva, zprava, všude.“ „Chlapi, jestli padne barikáda v Ramponneau, je to definitivní.“ „Dyť už je to dávno v háji.“ „Ba, celá Paříž obsazená, no krásně nám to versajáci „čistej“ město!“ „Chlapy, ženský, starý, děti, každej je podezřelej! Stačí gardistický boty a alou ke zdi!“ „Všecko to pozatýkaj a dybyste viděli, co se děje v Lucemburskejch zahradách – jakobínskej tribunál je proti tomu hadr!“ „Dabrowského dostali. Na barikádě. A Vaillanta na radnici.“ Victor se cítil poněkud odstrčený. Vždyť jemu před chvilkou zastřelili rodiče! Čekal to, co se přece v takových případech vždycky dělá, žádnou zkušenost s tím nikdy neměl, ale přece jen tušil, jak je tomu obvykle: děti brečí, ostatní poskakují kolem nich, tiší je, utírají jim slzy a říkají jim, že to bude všechno zase dobré, načež sirotci srdceryvně pláčou, že to teda už nadosmrti nebude. Victor měl taky slzy neustále na krajíčku a utíral si nos do rukávu – kdyby se nabízela nějaká tišící náruč, tak by do ní skočil. Ale tady si ho vůbec nevšímali. Jakoby se mu vůbec nic převratného nestalo. Jakoby to bylo úplně normální, běžná věc, jaképak s tím cavyky, vždyť to se přece tak běžně stává, že vojáci střílejí dětem táty a mámy před domem! bouřilo se to ve Victorovi. Ironií osudu však je, že přesně tak to bylo. Vždyť versailleská vojska jen za včerejšek dokázala popravit na sedm set lidí! Ale Victor byl zaslepený svým vlastním trápením, neviděl mrtvé v příkopech, neviděl zdi proděravěné od kulek a neslyšel jinou střelbu, než ty dvě rány, které patřily rodičům a ještě pořád mu zněly v uších. V tátově dílně, na půdě nebo na zahradě si neuvědomoval hrůzy války – až teď. A když se zaposlouchal do rozhovoru gardistů s tatíkem Drouetem, začínal to celé pomalu chápat. Že asi nesmí brečet. Že není sám, kdo o někoho přišel. Že takových kluků musí být plné město a kdyby měli všichni takhle brečet, bylo by to slyšet na míle daleko. Cítil pořád, že by se nejradši rozeřval na celé kolo, ale jen polkl slzu a zastyděl se.Není mu přece pět. Ale, když on teď nemá, kam by se vrátil! Co s ním bude? „Ty, Colasi?“ posmrknul a zatahal toho jediného, který se o to nějak zajímal, za kabát.“Colasi, ale já nevím, co teďkom mám dělat!“ „Přál jsem ti k jedenáctinám, no to už seš skoro chlap. Utři si nos, chlapi nebrečí.“ „No ale Colasi…co teda dělají chlapi?“ „Jako kdy? Jako když se jim stane ňáká takovádle křivda? No co dělaj…vykasaj si rukávy – a bijou se! Třeba zrovna teďka bránit barikády v Bellevillu. Já by sem šel hned! Ale táta…“ „No jo, ale já…“ „Bojíš se?“ „Bojím.“ přiznal zkroušeně Victor. A červenal se, že to na sebe prozradil. Žádný hrdina nikdy nebyl. „No jo, ty seš v takovým blbým věku.“ pokrčil rameny Nicolas, „To ti je nejhorší, já to znám. Ani tak malej, aby se nebál brečet, ale ne tak velkej, aby se nebál bojovat.“ „Chlapi se bijou a když nemůžou, tak pijou…“ pravil rozšafně jeden z gardistů, který zaslechl útržek rozmluvy, a druhý si přisadil: „Tak co chceš, malej, kořalku nebo pušku?“ "