Starší dotaz #3785

Dobrý den, jmenuji se Honza, je mi 19 let a píšu vám v kritický okamžik. Obvykle nejsem zvyklý žádat o pomoc někoho zvenčí – všechny svoje problémy řeším sám, ale teď si nevím rady a chtěl bych znát názor dalšiho člověka. V posledním roce jsem zaznamenal obrovskou změnu v přistupu k sobě samému. Aby jste mi rozuměla, jsem ze sociálně slabé rodiny, otec odešel když mi bylo 6, poté jsme dlouho žili s přítelem mé matky, který mě měl za absolutně neschopného a můj vzhled (nadváha,rovnátka) a tyto všechny okolnosti způsobily, že jsem měl o sobě nižší mínění, než o komkoli jiném – myslel jsem si že jsem k ničemu, všem pro smích, bezcenný.. Jak jsem ale napsal dříve, zaznamenal jsem v životě změnu, uvědomil si, že to co jsem záleží na mně a né na názoru ostatních a uvědomil jsem si své přednosti a nyní jsem se sebou tak nějak zdravě spokojený. Než jsem znovuzískal své sebevědomí, absolutně jsem si sebe nevážil a nezáleželo mi na tom, jakým tónem hlasu a jakým způsobem se mnou kdo mluvil. Teď mi ale na mně záleží a ostatní (hlavně má matka) není schopná změnit svoje chování ke mně, nejvíc nemůžu vystát, když používá slovní spojení "bylo by potřeba…." čímž samozřejmě myslí "běž to udělat" – možná vám to přijde malicherné ale už půl roku jí říkám, že se mi to nelíbí, že bych chtěl, když po mně něco chce, aby mě požádala, jako je schopná požádat kteréhokoli člověka, aby jí pomohl. Ona vždy odvětí jen tím, že řekne "já nebudu prosit vlastní dítě, aby mi pomohlo" což chápu. Já jí ale nikdy neřekl, že chci aby mě prosila, jen chci aby se ke mně chovala slušně, aby změnila tón hlasu a nemluvila se mnou jako s někým, koho si absolutně neváží – právě naopak. Rád bych dodal, že nejsem ideální syn, nejsem dvakrát pořádný a podobně, jsem ale pořádnější než můj bratr, který doma nepomůže vůbec s ničím (což já dělám) a jemu se neřekne nic. Před chvílí jsme měli zase rozmluvu na toto téma, kdy se ke mně opět chovala arogantně, nenechala mě ani jednou dokončit větu. Popadl mě záchvat vzteku a křičel jsem na ni, načež ona řekla, že tedy už po mně nic chtít nebude, že mě nebude prosit, začala brečet a obracet to proti mně, že se ji také nelíbí jak se k ní chovám apod. Jenže ona mi nikdy nic takového neřekla, já jí tohle opakuji už půl roku. Nemá cenu jí říkat, že nechci aby mě prosila, jen aby se ke mně chovala jako ke každému jinému člověku. Žádám vás tedy o radu, jak přimět mou matku, aby si mě trošku vážila a jednala se mnou jako s člověkem. Nebo jestli má cenu vůbec něco řešit, a nebo to mám vzdát, sklopit uši a v létě po maturitě se odstěhovat. Děkuji