Starší dotaz #3802

Dobrý den, je mi 38 let, jsem 8 let rozvedená, mám z manželství dvě děti. Můj současný partner za mnou a dětmi dojíždí každý víkend a o dovolených. Pomáhá mi s domácností, společně rok rekonstruujeme byt, který je v mém vlastnictví. Chodíme spolu 4 roky. První dva roky byly velmi hezké, potom se to začalo zvolna měnit. Partner dává častěji najevo, že on je tím silnějším v páru, že on má lepší nápady, já jsem ta slabší a chybující. Začal si hrát na "macho". Přitom mám vyšší vzdělání, dobré zaměstnání, nepřipadám si být hloupá, pečuju o sebe, domnívám se, že jsem pro muže přitažlivá. Také začal investovat do mého bytu a chová se, jako-by mu to tam patřilo. Čím víc investuje do mého bytu, tím je popudlivější a pánovitější. Přitom ho o nic neprosím, nechci, aby mi cokoliv platil. On se ale vždy tváří po odmítnutí naštvaně. Chce, abych vyjádřila vděk a radost z toho, že ho mám.. Já jsem ale v rozpacích, protože se musím podřizovat jeho vkusu. Byt je rekonstruován podle jeho stylu a za jeho peníze, necítím se tam svobodně. Lituji, že jsem s rekonstrukcí v jeho režii souhlasila. Uvědomuji si, že mně by financování rekonstrukce trvalo delší dobu, ale zřejmě bych z toho měla větší radost, než dnes. Vše bych ještě celkem dobře zvládala, ledasco bych unesla, ale při Silvestru se velmi opil (poprvé přede mnou) a neuvěřitelně vulgárně a dlouho mi nadával. Vlastně jsem nepochopila proč, byl to jen soubor odporných nadávek a trvalo to několik hodin. Bylo to opravdu hrozné. Druhý den se omluvil slůvkem: "Promiň." Po pár dnech jsem mu odpustila, což on vnímal jako samozřejmost – až mě to vyděsilo. Hned si nadiktoval, co chce uvařit, vše se vrátilo do běžných kolejí. Děláme, že se nic nestalo. Jsem zklamaná, očekávala jsem kytku, nebo aspoň slib, že se to nikdy nebude opakovat. On si ale vystačil jen s "Promiň" a dál se chová jako mistr světa. On si teď myslí, že jsem to vstřebala, chová se jako před tím večerem, ale pro mě je to velmi težké. Na příští víkend s ním se vůbec netěším. Budeme plánovat kompletní předělávku obýváku. Nejraději bych vztah ukončila. Dokud do mě neivestoval peníze, bylo to skvělé, pak se to úplně pokazilo. Opravdu nemám radost. Děsím se dne, kdy začne řešit, že bych část bytu měla přepsat na něho. Víte, rozešla bych se s ním, ale děti ho mají rády, rodiče mu fandí, protože vidí, že mi "pomáhá", mají pocit, že potřebuji "silného" partnera.. Sousedi mi ho chválí.. Vím, že mě málokdo pochopí, pokud to ukončím. Budu vypadat jako mrcha. Mám ho stále nějakým zůsobem ráda, ale jakmile začnu s tím, že mi chybí hezká slůvka, tak mi odpoví – "A co bys chtěla po čtyřech letech?" No.. Prostě krize. Přitom, vím, že mu na mně záleží – píše mi , volá, "hlídá si mě". Nevím, co mám dělat. Někdy si tak říkám, že počkám, až mi ve vzteku jednu vrazí a pak konečně budu mít pádný argument – i pro ty ostatní.