Starší dotaz #3854

Máme syna 2,5 let. Do svých cca dvou let měl v noci den a ve dne noc .. postupně se upravilo. V loni se mi projevila dědičná choroba – reaktivní artritida.Nemám jistotu, jak na tom budu zítra, takže se snažím být optimistická a žít dneškem jak nejlépe to jde. Dělám po celou dobu mateřství brigádu, starám se o dítě jak nejlépe umím , o domácnost, manžel by chtěl , abych si přibrala ještě zahradu a havěť (odpískáno kvůli nemoci) a vyvařovala jsem mu do zaměstnání (jsem ráda, že navařím na dva dny ať se můžu věnovat taky něčemu jinému, chodila s ním po flámech. Manžel má dobré zaměstnání, na dnešní dobu bych řekla i s velmi dobrým platem, dům na hypotéku. Už nevím co si mám myslet-je věčně nespokojený. Je mi vyčítáno, -že kvůli mně k nám nikdo nechodí na návštěvy (a jak se jim mám věnovat,když v noci bdím, přes den potřebuju aspoň uvařit); -že už si večer nepovídáme-jenže mi nemá co říct a to doslova, nebo probírá blbosti typu, kdo se opilý svalil do příkopu a nebo ho zajímá jen sex – už chodím spát v čas, kdy syn, kvůli tomuhle mám být nevyspalá??! -že chci být se svým dítětem, věnovat se mu, vodím ho na dětské hřiště mezi ostatní děti, za sestřenkou aby se vydováděli, na výlety, hrajeme si spolu, když po obědě usnul, dělala jsem brigádu doma na počítači, vařila. -že nemám žádné svoje zájmy (no asi kdy, když lítám kolem domácnosti, dítěte, brigády a na výlety se synem, nákupy) – ale věnuji se alespoň oblíbené literatuře. O víkendu kdyby to šlo, to u nás vypadá následovně: v pátek jde muž do hospody, tam se většinou zlíská tak ,že je v sobotu nepoužitelný a jednu dobu to bylo i tak ,že v neděli šel s kamarády hrát na počítači hry. Někdy mám dojem, že je ve svých 38letech v pubertě a já ve svých 40 mu mám dělat matku. A nebo jde tři kilometry do hospody, tam se „osvěží“ a jde zpět – také na celé odpoledne. Když jsem mu sdělila, že náš problém vidím v tom, že jsme spolu jako rodina málo a že bychom spolu měli trávit více času, tak přišel další týden s tím, že 1x týdně chodit na box je málo a že bude chodit 2x týdně. Takže jeho výplň volného času (z práce normálně přijde kolem půl šesté večer): - v pondělí – se chodí učit hrát na kytaru (přijde domů v sedm večer) -v úterý a čtvrtek- box (přijde domů v devět večer) -v pátek hospoda (opět se nevidíme) - v sobotu a v neděli – návštěva u tchyně (co 14 dní), hospoda nebo jiná akce A kdy tedy máme spolu trávit čas, když na rodinu má zhruba 1 večer v týdnu a půl den o víkendu? A když spolu hovoříme na toto téma, tak jediné čím se ohání – že kdy má vidět kamarády a proč by nemohl na pivo. Mám si prý dítě dát na hlídání známým či kamarádkám, prý je to normální (osobně si povídám s kde kým, ale u nikoho co znám, to takto nefunguje-pouze skutečně v krizových situacích, jinak mě pochopitelně sdělují, na co jsou babičky a kde je otec) Podotýkám, že spolu nespíme – v posteli ani sexuálně (v noci se stále vrtí, chrápe – kašlu já na to, když jsem nevypalá a unavená – nevyspíme se ani jeden a on jde ke všemu ráno do práce a řídí) a na sex nemám chuť ani náladu (kór když si dá pivo), a nyní ani bohužel zdraví. Manžel si rád zajde s kamarády na pivo – nic proti tomu, ale řekla bych, že je to jeho velká životní priorita – jeho zájmy, pivo, kamarádi. (dokonce jeden čas kouřl marihuanu a tak si říkám, zda to na něm nenechalo v kombinaci s tím pitím následky) Dům je na hypotéku, jenže je potřeba do něj „vrazit“ ještě cca půl milionu a do práce dojíždí autem, což jsou další náklady (měsíčně by se dalo ušetřit na dojíždění 3 – 4tis). Dům je nezateplený, nenahozený, neodizolovaný a nyní se rozhodl, že si dá udělat plyn. Už nyní topíme „pánu Bohu do oken“. A když mu povídám, abychom se přestěhovali a ušetříme alespoň za to dojíždění-nechce slyšet. Když ho prosím, aby dodělal v bytě.. prý nebude nic dodělávat po někom, kdo to tady před ním udělal špatně (sakra, a kdo tady tedy bydlí?! a argument, že dítě… nebere) Chtěla jsem na zahradě alespoň si udělat záhonek s květy – prý ne, bude se dělat omítka (nedělalo se nic, nakonec jsem si musela měsíc po návratu z nemocnice sama naházet kus zdi u vchodových dveří, aby se neprášilo na hlavu a žádná omítka se nekonala. Jsem ze své rodiny zvyklá, že se o všem radíme, povídáme si, sdělujeme si, pomáháme si, řešili jsme rodinné finance, problémy.. cokoliv – nic. Manžel sice sděluje, ale věci typu – jaký je macho v práci, po milionté páté co vyrábějí – ale, že si hodlá letos pořídit opět ovce (ačkoliv jsme se dohodli, že zahrada bude osázena ovocnými stromy – jehněčí nejí), že bude celý víkend pryč – ačkoliv jsem si myslela, že se bude věnovat synovi, kterému táta není jedno, nebo že se bude kupovat to a to důležité co bude nákladnější, to se dozvím buď náhodou nebo když telefonuje se svou matkou a výjimečně zapomene jít na druhou stranu bytu. O penězích se s ním nemůžu bavit vůbec. Navrhovala jsem už na počátku našeho žití, že bychom měli dát peníze dohromady a každý měsíc se dohodnout, co se z toho musí pořešit, co bude na jídlo, co dáme na stranu kdyby něc … nic. Nakonec je to tak, že sice se dohodlo, ale já si řeším z mateřské sebe a dítě a on si jede sebe, barák apod. a jídlo., hospody… a bohužel nešetří, prý to není potřeba. Stále nás žene do modelu jeho rodičů (no asi proto má problém fungovat normálně). Matka má také jediný cíl – hlavně nebýt doma, s mužem po sobě štěkají, manžela (tedy jako děcko) ji vychovávala její matka a můj muž říká, že si je ani jinak nepamatuje – žijí vedle sebe. V loni od léta si usmyslel, že doma nemůže s ničím pomáhat, protože se snižuje v očích ženy – až toto gradovalo při návštěvě jeho matky o Vánocích, kdy to na ni zkusil také – no výjimečně jsme se spolu shodly a dostal co proto od obou. Poslední rok má skvělou zábavu – řekne mi, abych si něco zjistila, zařídila a pak mi poví, že to udělá sám a nebo, že to tak nejde. Jeden týden je něco tak, druhý týden onak, pak na mě trénuje různé metody „jak na mě“… .. no divností je více a jasně, všude je něco, nikde není jen veselo, ale upřednostňovat soustavně svoje „já jdu do hospody nebo na festival, když mi tady syn pláče, že chce být s tátou“, a jediný dobře strávený čas s námi je pro něj pouze, že se někam musí vyjet (nejlépe za jeho matkou) – to se mi zkrátka nelíbí. Když jsem prosila o Vánocích tchyni, aby s manželem promluvila, nedostalo se mi ani odpovědi, prý se do toho motat nebude. Moje máma se s ním snažila trochu mluvit, ale nic naplat. S manželem jsem to probírala několikrát, ale podle něj je všechno v pořádku, prý se bohužel jenom neshodneme. A kdybych prý šla k psychologovi pro radu, tak prý půjde se mnou. (už zase jako vždy čeká, co já udělám) Vidím to jinak. Hodlám se prostě odstěhovat, jakmile se mi povede najít práci, už rok se snažím, aby to mezi námi nějak fungovalo a manžel vždy udělá něco, že mě to vrátí na „pevnou zem“. Z toho neustálého stresu mi letí nahoru cholesterol a mám arytmii – doma je nyní muž klidný, ale jen proto, že jsem mu sdělila, jak na tom jsem zdravotně. Syn si nezaslouží v tomhle žít, je to citlivé dítě a já bych se ráda dočkala jeho dospělosti a ne se nechat dohnat do invalidního důchodu. Když to tak čtu,tak si říkám, že řešení je jasné, ale ráda bych názor odborníka. Já Vám mívám pocit, že se zbláznil..!