Starší dotaz #3965

Dobrý den,chci se poradit.S mým bývalým partnerem jsme se poznali před 7 lety.Mu bylo 16 a mě 18.Byl mezi námi věkový rozdíl a navíc měl pouze základní vzdělání.Ze strany rodinných příslušníků mých i jeho,jsme byli neustále pod tlakem. nevěřili nám a shazovali nás. Ale ustáli jsme to. Byli jsme spolu 2 roky a až na jeho silnou žárlivost bylo vše v podstatě v pořádku.Jenže právě kvůli jeho žárlivosti jsem ho začala podvádět v domnění, že když budou mít o mě jevit zájem jiní, bude si mě více vážit.Po dvou letech jsem s ním otěhotněla.Studovala jsem VŠ a zvažovala jsem potrat.Partnerovi ovšem velmi záleželo na tom,abychom spolu založili rodinu a abych si miminko nechala.Slíbil,že vše zvládneme a oznámil to mé rodině,která nakonec souhlasila s ním.Těhotenství probíhalo fajn,zvládala jsem i studium i domácnost.Pak ovšem nastal zlom a zdálo se,jako by můj partner nebral miminko jako nový začátek ale jako konec dosavadního bezstarostného života.Začal pít,chodil se bavit a kolikrát nepřišel vůbec domů.Začal hrát automaty.Úplně o mě ztratil zájem.Po porodu se na čas vše uklidnilo.Když se nám narodila dcerka, stáli jsme u postýlky a společně nad tou krásou plakali.Jenže já se začala dozvídat o tom,jak se můj partner bavil,zatím co já čekala maličkou. Kradl, hrál automaty a podvody mi bezstarostně oplácel. Náš vztah se začal hroutit. Své zjištění jsem neunesla.Místo abych se to snažila řešit s klidnou hlavou,dávala jsem za pravdu mé rodině a mým přátelům,že je neschopný a že mě tahá ke dnu.Shazovala jsem ho, ponižovala jsem ho.Začala jsem ho podvádět a vyhazovat z bytu. Výčitky, hádky, podvody provázely celý náš vztah. Ale stalo-li se něco co bylo třeba řešit společně, úmrtí v rodině, nemoci, vždy jsme byli za jedno.Stále jsme byli spolu. Jenže hádky došly tak daleko, že přišlo domácí násilí i výjezdy policie. Po šesti letech jsem se s ním rozešla. Už je to více než rok co spolu nejsme. Začala jsem si však uvědomovat, že mi vlastně můj bývalý partner velmi chybí.Nejsem schopna se kvůli tomuto zařadit k jinému vztahu s jiným člověkem. Chybí i maličké, kterou ex partner nevídá, protože jsem si to nepřála. Časem jsem si začala uvědomovat i své chyby,že jsem se měla především snažit řešit to jinak, než přikládáním polínek pod kotel. A možná být trpělivá, stal se otcem přeci jen již v 18ti letech. Můj bývalý partner mi stále píše, i po roce,že to nesmíme zahodit a že si zasloužíme dostat šanci. Jsme schopni si i slušně říci, co na sobě považujeme za dobré a naopak. O všem si promluvit. Myslíte si, že má smysl zvažovat návrat? Znám páry, u kterých to bylo možné a naopak, kteří už ze ze samotného zvyku nedokázali vymanit a trpěli ještě více. A mohla by pomoci např.manželská/partnerská poradna? Děkuji