Starší dotaz #3969

Dobrý den! Jsem matka na rodičovské dovolené. Své děti bych nedala ze nic na světě, manžela jsem si brala z velké lásky, ale soužití s ním mě poslední dobou velmi vyčerpává. jsem pak protivná nebo apatická a plácám se ve všem a v ničem. Přijde mi, že jsou to samé malicherné problémy, oproti tomu, co musí řešit jiní lidé, ale když se jich schází několik na jednou, jsou jako balvan. Začíná to domácností a pocitem marnosti všeho co udělám, přes neustálé přemítání, jak se vypořádáme se situací, že malou nevzali do školky(platíme hypotéku a ač bych řekla, že se máme dobře, nebo spíš, že se namáme špatně, nemůžeme si dovolit abychom finančně klesli ještě víc než na těch 7 tisíc mateřské). Do školky jsme v pořadníku, ale nevíme, zda se na nás dostane řada v říjnu, prosinci nebo vůbec, zkrátka nejistota. No a v neposlední řadě a asi nejhorší, rodinné vztahy na pytel. Po smrti mého otce se to všechno nějak zvrtlo. Dřív jsme všichni vycházeli bez problémů, ale teď. Z jedné strany jsme pod neustálým dohledem mé švagrové, která má potřebu vědět vše a nejlépe jako první. bydlí v baráku naproti, takže má opravdu přehled. A z druhé strany je napětí, které mezi sebou vytvořili můj manžel a moje sestra. Když jsme spolu začali chodit, oni dva si bezvadně rozuměli, a teď, vůbec se nestýkají, on o ní neřekne slušné slovo a ona zase mě s klidným svědomím a nulovou potřebou mně to vysvětlit klidně napíše, ať přijedeme, ale bez něj nebo že přijede ona až on nebude doma. Sestra má taky přítele a ať má sebevíc much, nikdy bych jí nic podobného neřekla. Nejlepší, ironicky myšleno, že si myslí, muž i sestra, že já si s tím vůbec nemusím dělat starosti. Není to dlouho, když manžel řekl, že ho nikdo nezajímá, že jeho rodina jsem já a naše děti a nikdo víc ho nezajímá, to bylo krásné, úplně mě dojal, ale já to takhle neumím. Samozřejmě jsou ti nejdůležitější, ale nemůžu dělat, jako bych neměla mamu, segru, nikoho. Vždycky si říkám, že bych chtěla bydlet aspoň třicet kilometrů od všech a přijet dvakrát za měsíc na návštěvu:-) několikrát jsem prosila, ať skousne hrdost a dojde si to s ní všechno vyříkat, aby fungovalo vše aspoň z poloviny jako dřív, ale vždycky se dočkám jen po pár dnech odpovědi, že to prostě neudělá. Sestra má teď malé mimi a já jsem si ho ještě ani nepochovala, protože mě nebere(připadá mi to tak) jako ségru, ale jako každého jiného "cizího" člověka. Je toho moc, že? A to ještě není všechno. Neodmítám to, jen nechci zabírat místo u psychologa potřebnějším, ale sma už to taky nedávám. V minulosti už jste mi tu taky pomohla , tak jsem si vzpomněla zas.-) Děkuju Vám a přeji hezký den!