Starší dotaz #3971

Dobrý den, s partnerem jsme už 9 let a máme 4.5letou dcerku. Partner je jako poslední ze tří sourozenců a jeho maminka ho měla v pozdějším věku, takže oba na sebe byli závislí a jeho maminka nedokázala přenést přes srdce že syn může milovat i jinou ženu. A pro partnera byla maminka také jako jediná žena v jeho životě. Po spoustu hádkách mých a jeho maminky partner začal být více na mé straně a konečně bral náš vztah jako rodinu, a řekl ji to. Bydlíme v rodinném domku, jeho rodiče byt dole mi v patře. Ale stala se neočekávaná situace. Jeho maminka bohužel podlehla nemoci a partner to hodně těžko snáší. Snažím se mu být tou největší oporou, být tu pro něj ve dne v noci. Je to přes měsíc co zemřela. On se začal litovat a přestal semnou mluvit o jeho pocitech, takže sama nevím jak mu mám pomoci. Přes týden je v zaměstnání a domů bohužel nemůže jezdit tak máme jen víkend. Když si dá sem tam pivo nebo víno začne mluvit ale ne semnou, s jeho bratrem nebo otcem. Doma je stále na počítači a hraje nějaké hry. Myšlenkami je úplně někde jinde. Já za poslední půl rok řeším práci, kterou nemám, a dost mě vzalo že jsem o svou práci přišla. Byla pro mě naplněním. Takže na tom také nejsem moc dobře, a chybí mi takové to emoční pozdvižení. Snažím se starat o domácnost a pomáhat jak jen to jde, ale už jsem vyčerpaná. Tento víkend když jsme seděli s jeho bratrem a otcem tak můj přítel začal mluvit jak ho to celé hrozně mrzí a že se mu o mamince zdá každý večer a že by se nejraději neprobudil, a že je hrozně moc rád že má v práci kolegy kteří mu pomůžou to překonat. To mě úplně srazilo na kolena. Proč oni a né já. A tak jsem se pohádali on mi řekl že jsem úplně neshopná a že by mi přál aby mě bylo jako jemu. Ale on nedokáže pochopit jak mě to celé ranilo, že chci tu být pro něj a pomoci mu. A tak píši Vám o názor jak se tedy mám chovat když sama potřebuji pomocnou ruku, protože ta samota a úzkost co mám už mě ubíjí, ale stále se snažím být silná a být tu pro něj. On je uzavřený do sebe, a dělá jen to, co chce on a ne co chceme oba. Nemám chut už s ním mluvit, být s ním celkově, necítím že náš vztah je jako vztah ale spíš jako on, který si jede domů odpočinout, vidět svou dcerku, najíst se a dělat to co přes týden může, a já tu jsem jen na úklid, vaření, výchovu a někdy po večerech na romantiku. A nemám už sílu ani náladu cokoli zlepšovat v našem vztahu.