Starší dotaz #3973

Dobrý den, dotaz je trošku delší, jsme s manželem spolu 13 let, jsme svoji první partneři i sexuální. Manžel tvrdí, že byl nesmělý, musel chodit jako šupák, maminka mu všechno vždycky zkazila, takže si nikdy na nic netroufl. A pak se to stalo, že z toho byl na větvi. Vše bylo doteď ok, rozuměli jsme si, oba jsme měli náročnější dětství, a tak jsme si připadali, že k sobě patříme a konečně máme někoho o koho se můžeme opřít. Před dvěma lety se manžel zamiloval do jedné ženy, strašně po ní toužil hlavně sexuálně a tvrdil mi, že mě stále miluje, jen potřebuje prostě prožít něco jiného, že brát tak, že mu nestačím, ale že bez toho okouzlení si jen "postelově" užít nemůže. My jsme se poznali v 15, kdy to byla taková školní láska a i když nám bylo krásně, nezažil prý takovou vášeň. Já samozřejmě brečela, manžel se trápil, do toho měl náročné a špatné ovzduší v práci a tak se stalo, že se chtěl s tou ženou vyspat a prostě to nešlo (nepostavil se mu), viděl prý mě, jak mě trápí. S ženou to ukončil a byl z toho špatný, že mě pořád miluje, ublížil mi, ale že si to potřeboval prožít. Tenkrát mi bylo jedno, jestli se s někým vyspí, ale ničilo mě to zamilování a neuměla jsem to sama řešit. Uplynulo trochu času, vypadalo to, že jsme se z toho dostali, manžel na to často vzpomínal (někdy je bohužel upřímný až moc a všechna pravda by se asi nemusela vyslovovat:-) ). Chtěla jsem mu dopřát sexuální zážitek, proto jsme se domluvili, že "koupíme" luxusní společnici….těšil se, byl spokojený, ale když přišlo na věc, opět selhal, prý se najednou začal štítit, a dopředu si říkal, že to stejně nepůjde bez nějakého zamilování…Od té doby je beznadějný, utrápený, v depresích, že není chlap, žemu to jde jen se mnou….pak už to nešlo ani se mnou….že to po čem celý život toužil nikdy mít nebude, tak už žije jen proto, aby mě zabezpečil, a jediným cílem je abych byla spokojená a zdravá, ale copak můžu, když je takhle zhroucený? Tvrdí, že na něj se ohlížet nemám, že si ho nemám všímat, že tu pro mě bude, ale nemá žádný smysl žít…a nechápe, že mě tohle tíží mnohem víc, než nějaká nevěra, kdy chtěl jen zkusit něco jiného. Možná, že už bych byla poučená a nebrečela, ale že bych jen čekala, jak se to vyvrbí…nevím. Takhle je to už rok, jsme jako na houpačce, někdy ho to popadne, že se jen tak nevzdá, bude se snažit, cvičit, být v pohodě…ale pak kolikrát je jako by měl každou chvíli spáchat sebevraždu (vím, že přeháním, ale někdy mám takový pocit z těch jeho depresí). je úplně na dně, že i kdyby nakrásno mohl nějakou holku mít, tak je neschopnej, a do toho začíná vytahovat svoje životní neúspěchy, že vlastně se mu nikdy nic nepodařilo, všechno zbabral, že kdybych já nesehnala byt, nechtěla se vdát atd., tak se nikdy ny nic nežmůže….Manžel pracuje v psychicky náročném povolání, musím říct, že je cholerik, velmi výbušný, ale nikdy by neublížil, je výbušný směrem k sobě, že je jako malé dítě úplně nešťastný z toho, když něco nejde podle plánu, neumí odpočívat a stále má plnou hlavů různých variant a teorií, jak na vše reagovat. …Chtěla bych mu pomoct, trápí mě, v jakém je stavu a jsem z toho nešťastná. Ráda bych založila rodinu, ale to je další kámen úrazu…dítě je pro něj konečná, konec svobody, bude muset platit a starat se, sám nic nemá a nedokázat, natož aby vychoval dítě, ale respektuje, že na to mám právo….co mám dělat? Mít dítě jen proto, že po něm toužím a že mi ho dopřeje, když chci? Nevím, co mám dělat, kolikrát se ráno budím a čekám, v jaké náladě ho dnes najdu. K psychologovi nepůjde, nebude nikomu vykládat o svých potížích. Jinak je to čestný, spolehlivý, pracovitý člověk, na kterého se mohu spolehnout, mám ho ráda a vím, že on mě taky, ale někdy si říkám, jestli by nám nebylo každému zvlášť líp, že se trápíme navzájem…..jsem z toho úplně bezradná, mám pocit, že poslední rok mi sebral deset let života….jak mu pomoci?