Starší dotaz #398

Dobrý den,přečetla jsem si už spoustu vašich odpovědí lidem,kteří vás o to v nouzi požádali a některé Vaše rady mě hodně oslovily,proto bych Vám taky chtěla trochu naznačit svou situaci a poprosit Vás o malou radu,jak naložit se svým životem. Je mi 24let a už delší dobu pocituji životní prázdnotu a nevím jak dál.Připadám si na světě zbytečná a již několikrát jsem chtěla ze světa odejít,ale bohužel jen v myšlenkách,protože k činu mi chybí odvaha a svírá mě velký strach,ze všeho kolem.Jsem naprosto neprůbojná a nechám si od každýho všechno líbit,než abych vyjádřila svůj názor a naplno se ozvala.Jsem hodně uzavřená a mluvit před více lidmi se odvážím jen výjimečně.Už ve škole jsem se nikdy nedokázala zapojit do hromadného povídání si s kamarádkami a byla jsem proto označována za divnou málomluvku,která se ostatních straní,ale já prostě jen neměla odvahu přidat se do hovoru a být jako ostatní.Připadám si jako na jiné planetě,kde pro mě není místo a na kterou jsem se narodila omylem. Rodičovské lásky jsem si mnoho neužila,ve 13-ti jsem přišla o maminku,3 roky předtím o tatínka a pak už to šlo jen z kopce.2 roky jsem bydlela u příbuzných,kde jsem však cítila,že opravdovou lásku a podporu dávají jen svým dětem a navíc mě od té doby začal sexuálně zneužívat můj strýc,který si se mnou pod hrozbou výhrůžek,abych nic nevyzradila,dělal co chtěl a já to mohla jen přetrpět.Po 2 letech sexuálních nátlaků jsem začala utíkat z domova,svěřit se nebylo komu,až mě umístili do mé plnoletosti do dětského domova.Když jsem se v plnoletosti vrátila kvůli své sestře k příbuzným a po pár týdnech zpozorovala,že ji často bijí a ona mi řekla,že to na ní strýc taky začíná zkoušet,opět jsem zbaběle utekla a po pár dnech bezradného toulání se jsem vše vypověděla na policii a pomohla jí od nich odejít.Sestru si adoptovala rodina její dobré kamarádky,která jí pomohla na vše zapomenout a dnes může v klidu studovat vysokou školu. Mě ovšem nyní provází situace,kdy mě už 3 roky citově a částečně i intimně ničí můj 88-letý dědeček.Je to člověk,od kterého mě jeho chování nejvíc zaskočilo a nikdo by to do něj neřekl,pracoval jako ředitel a byl to vážená osobnost.Ve svých 20-ti jsem měla měsíc přítele,od kterého jsem odešla kvůli jeho velké touze po každodenním milování,které jsem podstupovala jen z důvodu udělat mu radost a ne z lásky-to ve mě zanechaly nátlaky od mého strýce,nedokážu dát a přijímat lásku.Ovšem po tomto vztahu mě začal osahávat právě můj dědeček a předhazuje mi,že on toho pro mě udělal v životě nejvíc a proto bych ho měla milovat.Jsem z toho zoufalá,vysvětlovala jsem mu několikrát,že láska mezi námi není možná,ale to on si nenechá vymluvit a dál mi ničí život svými výčitky a kázáním o tom,že bych ho měla milovat.Musím se o něj v jeho věku starat,když jsem bydlela nějaký čas v podnájmu,tak za mnou kažký den běhal a přemlouval mě i okolí,at se vrátím a vyhrožoval,že jinak skočí pod vlak.Nyní mě už víc jak 3roky vydírá a já,abych neměla na svědomí jeho život,si nechám vše líbit-ale dlouho to už asi nezvládnu. Mé vyhlídky na budoucnost nejsou vůbec optimistické-mužům nedokážu věřit a mám z nich strach,ve společnosti nemohu najít své místo a najít sama sebe. Děkuji za přečtení,za Váš čas a případnou radu.