Starší dotaz #4006

Dobrý den,jsem maminka 7-leté holčičky. S tatínkem dcerky jsem se seznámila před 8 lety.. Přítel byl a je hodně zakřiknutý, tišší, ale nevěnovala jsem tomu tolik pozornost. S jeho rodiči, ani mými skoro nekomunikoval, zmohl se na jasné ano, ne a velmi strohé odpovědi, když se ho na něco ptali.. Jelikož nám na začátku vztahu vše fungovalo, po několika týdnech se ke mně přestěhoval a začali jsme spolu žít. Po nastěhování mi hned automaticky na vše začal finančně přispívat. Po několika měsících jsem otěhotněla, což bylo naše přání a narodila se nám dcerka. Jenže jeho tišší povaha nadále trvala a my dva jsme se začali hodně odcizovat. Hodně mě vždy mrzelo, že jsem vždy musela být já, kdo za ním přišel a obejmul ho, dal mu pusu, apod., zkoušela jsem tuto jeho povahu řešit s jeho mamkou, ale od ní jsem si jen vyslechla, buďte rádi, že máte zdravou holčičku a já nevím, proč Petr takový je, podívej se na našeho taťku, je prostě jeho… Postupem času jsme se od sebe ale vzdalovali víc a víc, jelikož já jsem už neměla chuť ho brát za ruku, dávat pusu, apod., přišlo mi to, jako bych ho tím obtěžovala. I když to třeba tak nebylo.. Zkoušela jsem s ním o tom mluvit, ale bez úspěchu, měl sice slzy na krajíčku, že neví, proč takový je, že mě má rád, ale svoje chování nezměnil. Došlo to tak daleko, že v loni září jsem se s ním rozešla. Bylo to hodně náročné období, chvílemi si bral jako rukojmí dcerku, že ho maminka vyhazuje, že ho nechce, ale nakonec odešel.. Musím říci, že jako tatínek fungoval skvěle, o dcerku se staral a stará.. Stalo se však to, že si našel byt v tom samém domě, jako bydlíme, jen pod námi.. O všem jsme si s postupem času promluvili, řekla jsem mu, že nechci, aby mi dělal naschvály, a to samé nebudu dělat já jemu. Myslím si, že nyní máme pěkný vztah, dcerka k němu chodí, kdy chce, bere jí na výlety, někdy u něj přespává,… Snažíme se prostě hlavně kvůli ní domluvit, aby rozchod brala co nejméně bolestivě. Oběma nám na ní hodně záleží, oba jsme na ní fixováni, já jsem byla hlavně v době mateřské, kdy jsem musela vyhledat psychol. pomoc, protože jsem se o ní stále hodně bála, abych něco neudělala špatně, apod., nakonec mi paní doktorka pomohla, ale užívám stále přípravek Cipralex, trpěla jsem úzkostnou poruchou, asi to bylo hlavně způsobeno tím, že jsem na ní byla závislá, protože partnerství nefungovalo. Od podzimu minulého roku jsem začala nový vztah. Nového partnera Nelinka přijala hezky, bohužel to ale nevede k tomu, k čemu bych si představovala. Partner se ke mně hezky chová, hezky mi říká, stále mě objímá a prý je hrozně šťastný, že mě má… ale nežije s námi. Pochází z vesnice a nějak nemá sílu se odtamtud odpoutat, já se však k němu stěhovat nemůžu a nebudu, to už jsme si vyjasnili, takže nevím, zda to má budoucnost. Vídáme se každý den, chodí k nám vždy navečer (až udělá doma co je potřeba) a ráno spolu chodíme do práce, víkendy trávíme spolu, jen během dne odjede „domů“ a postará se o nejnutnější, co tam je potřeba udělat, bydlí tam s jeho taťkou a jeho paní. Jenže takto už to trvá ¾ roku a já začínám přemýšlet nad tím, že jsem si ten život nyní strašně zkomplikovala. S dcerkou mi vlastně pomáhá její tatínek, který jí věnuje čas, a né nový partner, jak jsem si to představovala, finančně jsem na tom stejně, protože ač bych řekla, že s námi nový partner bydlí, když tam spí a o víkendu jí, tak mi nijak nepřispívá. Pomáhá mi hodně na chatě, ale pouze manuálně, je řemeslník, ale finančně ne. V poslední době nad tím hodně přemýšlím, protože opravdu nevím, co dělat. Dcerky tatínka jsem měla a mám stále ráda, ale jeho zvláštní, zamlká, introvertní povaha vrhala do vztahu a soužití napětí, ve kterém jsem nechtěla, aby dcerka vyrůstala, chtěla jsem, aby viděla, že se dva musejí mít rádi a aby viděla, že maminku někdo obejme a dá ji pusu, což současný přítel dělá, ale zase to má jiná svá mínus… Se současným přítelem jsem chtěla tuto situaci probrat, takže jsem jemně naznačila, že prostě to nejde vše sama zvládat, že potřebuju chlapa doma, aby mi pomáhal jak s dcerkou, tak i finančně, ale uplynul měsíc a situace se nezměnila, ač mi řekl, že to bude řešit, že to „doma“ omezí.. ale já vím, že on je tam zvyklý a byl by to pro něho velký problém.. Já zase z více důvodu nemohu odejít na vesnici.. Byla bych moc ráda za Vás názor paní doktorko, nechávám všemu volný průběh, ale někdy mám pocit, že mi hlavu zaměstnávají pořád ty samé myšlenky a já nevím, jak z toho ven… Klára