Starší dotaz #4147

Dobrý den, již dlouho přemýšlím nad naší rodinnou situací a dnes jsem se dostala na Vaše stránky. Je mi 34 let, 8 let žiji s partnerem 37 let a máme spolu 2 děti (dceru 5 a syna 7 let). Poslední 4 roky, převážně já, procházím vztahovou krizí. 2 roky zvažuji nad ukončením vztahu, ale zodpovědnost vůči dětem, partnerovi, ale i reálné situaci zda fungování bez jeho přijmu zvládnu mne v tomto rozhodnutí brzdí. Je to strach, že to bez něho nedám a že se dostanu do situace, kdy neutáhnu náklady na bydlení a vše co s tím souvisí (nyní žijeme v nájmu RD). Partner přišel s tím, že by rád navštívil poradnu, kde se dobereme nějakého řešení, sama se tomuto nebráním, ale …..ale upřímně a narovinu je velký problém ve mě samotné …moc si svého partnera vážím a mám ho ráda, ale pouze jako otce našich dětí, vyhovuje mi jako spolubydlící (toto je šílené přirovnání, ale takto to opravdu cítím)…nevím kde se stala chyba, co se kde a kdy zlomilo, ale prostě ho již nemiluji, něco ve umřelo, vyhořelo …je hodný, relativně tolerantní, nepije, nebije mě (což mi je od okolí dost předhazování, že co víc si mohu přát), ale náš vztah mne ničí, bere mi sílu, ubíjí. Nejhorší je, že se tímto trápíme oba, on beze mne nechce a prý neumí být, jsem to nejlepší co ho potkalo, někdy mi příjde, že je na mě až závislý, používám na to přirovnání "opičí láska". Ale toto je na delší rozmluvu …spíše jsem ted ve fázi, že nevím co s tím vším …prostě vím, že láska ve mě vyhasla, vinu na tom máme oba stejnou, možná já trochu víc (mám problém s komunikací ve vztahu). Ale ať je to jak je to, prostě k němu nic necítím (důležité je, že jsem měla a nadále tak nějak mám mimopartnerský vztah s mužem, ale je to spíše o dokázání si, že jsem stále aspon trochu ženská, že si užiji chvíle, které jsou jen moje, mám v tomto tvrdé a pevné meze, ale vzhledem k tomu, že tohoto jsem schopná, je náš vztah zcela "zabitý)Tento vztah trvá poslední 1,5 roku … hrozné je, že k němu necítím Ani lásku, ale ani nenávist nebo vztek …vzhledem k ostatním patáliím života a mé povaze jsem to dopracovala na antidepresiva, za ně jsem moc vděčná, bylo období, kdy jsem se zcela fyzicky i psychicky odrovnala, nyní již aspon mohu nějak normálně fungovat …kdybych měla popsat vše co se týká starosti o děti, domácnost a vše okolo, asi se moc nelišíme od ostatních rodin …prosím, je možné se s Vámi sejít a probrat naši situaci??? Čím dříve tím lépe, tohle tápání a umělé udržování ničí nejen mne, partnera, ale i děti ….velice děkuji a budu čekat na brzkou odpověď