Starší dotaz #4179

Dobrý den, prosím o radu. Nikdy jsem nevyužila žádné rady psychologa a nevím, jestli bych vůbec byla schopna přijít a mluvit otevřeně o svých problémech. Většinou jsem zvyklá řešit všechno sama asi by mi bylo velmi trapně. Ani teď při psaní se necítím dobře. Jsem vdaná 25 let. S manželem máme asi spokojené manželství, alespoň určitě by se naše okolí, ať už nejbližší rodina (děti, rodiče, sourozenci) tak i naši známí velmi divili, kdyby jsme se měli rozejít. Problém jsou však manželovy nevěry, které se snažím přede všemi úspěšně tajit. Vždy jsem je ustála a dalo se vše do pořádku, ale teď nevím na čem jsem a nevím co mám dělat. Abych nastínila situaci. Nebudu tady psát o jeho jednorázových bokovkách, které nic neznamenají. První profláknutá nevěra byla cca 8 let po naší svatbě. Byl to pro mě šok. Do poslední chvíle se u nás nic nezměnilo. Ani teď postupem času nevidím žádné indicie, které mě měli na to upozornit. Manžel byl a je ke mně vždy pozorný. Na procházky jsme chodili vždy v ruku v ruce. Manžel neměl nikdy problém ukazovat své city ke mě na veřejnosti. A totéž doma. Když kolem mě prošel, pohladil mě, dal mi pusu. U televize mě hladil a držel za ruku. Prostě nic co by tomu nasvědčovalo a najednou když musel odjed služebně mimo ( a bylo to pracovní, byl voják z povolání a byl na záplavách) jsem měla telefon a on mi oznámil že má jinou a že to chce ukončit. Nějak jsem se to snažila urovnat a on sliboval, ale nakonec odešel a já se s tím nějak smířila. V té době měli naši synové kolem 5-7 let. Nechal se přeložit v práci na druhý konec republiky. Asi za půl roku mi volal, že by se chtěl vrátit a já s tím nakonec souhlasila. Vše se vrátilo do starých kolejí. Zase jsme se milovali a byli spolu jako předtím. Od té doby změnil několikrát jako voják působiště až z organizačních důvodů práci v armádě ukončil. Koupili jsme domek přestěhovali se, ale protože v místě našeho bydliště je práce v jeho oboru málo, tak jsme se dohodli, že půjde pracovat do Prahy k vězeňské službě. Vše bylo v pořádku, alespoň já si to myslela. Domů sice časem začal jezdit jen jednou za čtrnáct dní ale říkal mi, že má služby, aby jsme měli víc peněz a já neměla důvod mu nevěřit. Měl nějaké zdravotní problémy a šel v Praze na operaci a hned během jeho hospitalizace jsem měla telefon a jeho nová bokovka se mě zeptala, kdy už se konečně rozvedem, že už toho má dost. Druhý šok, několik telefonátů, jemu, kdy zapíral, ale nakonec se přiznal. Ona mi poslala maily, které ji poslal. V podstatě spolu v té Praze žili. Bydleli spolu a ten jeden víkend co jezdil domu (jako že za dětmi) jsme se normálně milovali a fungovali jako vzorná rodina. Jí navykládal klasické věci, jak je nešťastný, jak si nerozumíme, o našem formálním manželství – zkrátka klasika. Když se to provalilo, nechal se okamžitě z nemocnice v Praze přeložit do naší nemocnice a všechno zkončilo. Zkrátka z toho zase lehce vybruslil. Byl po těžké operaci a já se o něj starala a nějak to samo vyšumělo. Když to ukončil, tak se to ani nikdo v našem okolí nedozvěděl. Jen jsme nakonec museli té dotyčné zaplatit peníze, které jí dlužil. Je to už asi devět let a od té doby byl klid. Nebo jsem na nic nepřišla. Až teď. v červnu jsem si všimla zase klasického znaku nevěry. Mobil stále u sebe. Ať už šel na WC, nebo na dvůr, do sklepa pro brambory atd. Když jsem se zeptala, tak se nic nedělo. Jeli jsme na dovolenou a tam to pokračovalo. Mobil neodkládal ani když šel na dvě minuty kamkoliv. Samozřejmě jsem udělala to, že jsem se podívala na jeho facebook (máme oba přístup k tomu druhému) a důkaz byl na světě. Sice žádné milostné psaní ale věděla jsem o koho jde. Když jsem mu to řekla, tak se samozřejmě naštval. Řekl mi, že je to jen kamarádka, nic víc. Že si jen píšou a že mi slíbil, že už nikdy s nikým nic a že to splní.Sice jsem se pohádali, on mi řekl, že jsem zkazila tři dny dovolené a že klidně můžeme jet domů. TO jsem nechtěla a tak jsem toho nechala, že to vyřešíme až doma. Dovolená pro něj už byla v pohodě a pro mě ve stresu. Doma jsme to tedy zase řeřili. On stále opakoval, že nic neudělal, že si jenom píší, že kdyby se s ní aspoň vyspal, tak bych měla důvod být naštvaná, ale že to už nikdy neudělá, že si jen píšou. Nakonec se vše urovnalo. Celé prázdniny to v podstatě pokračovalo a trvá to dosud. Jen už nechodí nikde tajně s mobilem. Počká až odejdu do práce nebo kamkoliv jinam. Když jsem doma tak žádné sms nejsou. Jelikož mám na starost doma všechny účty, včetně telefonu, tak se jen vždy behem vyúčtování pohádáme.Já to odbrečím, on je naštvaný, pak mě obejme a řekne že mě miluje a že ty sms nic neznamenají, když to jde tak se pomilujem a je měsíc klid. Dříve frekvence jeho sms byla tak do 10 za měsíc, potom tři měsíce asi 400 sms za měsíc, v září jich bylo jen cca 100. Když jsem viděla, že to kleslo, tak jsem se začala uklidňovat, ale teď v říjnu jich bylo zase 200. On mi stále tvrdí, že jsou jen kamarádi a vše, kromě těch sms tomu nasvědčuje. Vůbec si netelefonují, nemají ani jeden uskutečněný hovor. Manžel chodí z práce domů, (ona je od něj z práce, ale ani tam se moc nevídí, protože se většinou míjí směnami) doma je stále pozorný vše normálně funguje a já to přesto nezvládám. Nedokážu mu vysvětlit, jak mi s tím ubližuje. Na vyúčtování má podrobné výpisy a já vidím, že si píší každý den. Že sotva se za mnou zaklapnou dveře, tak už píše. Několikrát jsem mu řekla, že když je to jen kamarádka, tak proč to tají, proč ty sms vždy vymaže, proč, když je to jeho kolegyně z práce a kamarádka, tak proč ji neznám, když jiné znám. Proč mi nedá teda přečíst alespoň jednu tu sms. On mi vždy řekne, že nic netají, když to potom stejně vidím na výpisu. Že nevidí důvod proč by to ukončoval. Strašně mě tím trápí, v noci nespím, v práci se nemůžu soustředit a stále myslím na to, že teď zrovna třeba píše. Jsem v neustálém stresu. I teď když to píšu, tak brečím. Když jsme spolu, tak je vše v pořádku. Je ke mě stále stejně pozorný, jak jsem psala už výše. Milujeme se pravidelně, asi ještě pravidelněji než dřív. (jako v každém manželství i frekvence milování u nás časem hodně ustoupila a byla to spíš moje vina) A jako vždy se to po nějakém problému i teď zpravilo. Když usínáme tak mě objímá, v noci když se vzbudí tak se ke mě otočí a zase mě rukama obejme, nosí mi kytky a dává mi je před kamarády. Opět nemá problém mi projevovat jakoukoliv náklonost. Naši dospělí synové zase nic netuší a stejně tak ani moji rodiče (jsme s nima téměř denně ve styku, manžel rodiče už nemá a se sourozenci a ostatní rodinou se nestýká. Má v podstatě jen nás) a další příbuzní a známí. Kdyby jsme jim oznámili, že se rozcházíme, asi by to všichni brali jako špatný žert. Já ho miluju a nechci to nikomu říkat. Vím, že by se sním synové pohádali a odsoudili ho, za to že mě ubližuje, také to nechci říkat rodičům ani sestře, protože nechci aby ho zavrhli a nebavili se s ním. Všichni ho znají jako společenského a veselého člověka, který nezkazí žádnou zábavu a to vše zvládá i bez alkoholu. Je v podstatě abstinent. Dá si jen tak skleničku na své nebo moje narozeniny a to je vše. V neposlední řadě se nejvíc bojím toho, že by třeba odešel. Nedovedu si život bez něj představit Já už se vůbec nevyznám v sobě. Jsem smutná, zrazená, ponížený a přesto vím, že ho miluji a nechci o něj přijít a jsem si jistá, že i on miluje mě. Ale možná si to jen nalhávám (myslím své city, nevyznám se v nich) . Když to začnu řešit, tak se vždy naštve. Naposled tento týden. Další vyúčtování a já zjistila, že je sms zase víc. To zklamání bylo šílené. Já vážně věřila, že to ustává. A teď toto. Jako vždy ve vzteku (největší chyba) jsem mu napsala, ať si vybere, buď já nebo sms. A on si vybral. Ale ani ne tak ty sms, je naštvaný, že každý měsíc to řeším i když nic "netají" a že stále o nic nejde. A že jestli by nebylo lepší teda odejít. Ale když se ho zeptám přímo, jestli to chce ukončit- tak řekne že ne, že chce zůstat se mnou. Je pravda, že je u nás problém jen v době vyúčtování. Byla jsem v šoku. Že radši objetuje nás, než ty sms (protože on nic špatného nedělá, jen si píše) Asi už se opakuju, ale mám v hlavě absolutní zmatek. Zase jsem to smázla, zase jsem si už po několikáté řekla, že na to kašlu, hlavně když je ke mě hodný a pozorný a že doma vše funguje jak má. Možná už jsem z těch jeho nevěr paranoidní, ale já zkrátka nemůžu pochopit, o čem si muž se ženou můžou tolik psát, když mezi nimi žádný vztah není. Nevěřím, že to bude stále jen kamarádství a že jednou nezkončí spolu. Přesto od něj nechci odejít. Trpím už jen tím, že když se k vůli tomu pohádáme, tak mě ignoruje. (nezačne mluvit, v posteli se mě nedotkne, jen čeká až začnu a já začnu, protože nesnesu, aby se mi vyhýbal. A jakmile začnu je zase vše v pořádku a on pozorný. A ještě musím přiznat jednu věc, nemůžu od něj odejít ani z existenčních důvodů. Máme hypotéky a půjčky a pokud by odešel, tak já bych ani svůj díl dluhů na tomto finančně nezvládala. Snad jsem napsala to podstatné, momentálně mi to zase pomohlo, že jsem se vypovídala alespoň na papíře. Zase vím, že budu chvíli v klidu, ale jak dlouho. Žačínám mít pocit, že je chyba ve mě, že kdybych se v tom všem nešťourala, tak je doma všechno v absolutní pohodě. Ale já to vždy udělám, pak mě to štve a nadávám si viním nakonec sebe. Asi už to ukončím, protože bych se asi už jen opakovala. Děkuji Vám moc za případnou odpověď a radu Ivana