Starší dotaz #4198

Dobrý den, rád bych se svěřil se svým problémem. Vlastně si nemám na co stěžovat. Mám dobrou práci, dostatek peněz. Neplatím vysoké nájmy, protože bydlím ve svém vlastním velikém domě na venkově. Žilu relativně klidný život. Problém ale je, že jsem pořád sám. VŠICHNI kamarádi už dávno někoho mají, většinou dlouholeté vztahy, někdy už vychovávají další generaci. Já jsem během let prošel nespočtem různých seznamek, diskuzí, i v reálném světě jsem hledal. Mám za sebou desítky schůzek s jedním hořkým výsledkem. Dříve mě to žíly netrhalo, říkal jsem si ta pravá se najde. S přibývajícímy léty a kily se můj optimismus ale vytratil. Čím víc se ale blíží ta prokletá třicítka, tím víc začínám zoufat. K tomu připočítávám velmi silný tlak rodiny i celého okolí. Všichni ode mě očekávají že už si někoho také dovedu, jenže ono to furt jaksi nevychází.. Během let jsem absolvoval hodně seznamek, byl jsem i na mnoha schůzkách. Dostatku na to, abych si zde našel partnerku. Všechno tj internetový seznamky, oslovení na ulici, speeddatingy, a bůhvíco všechno dopadlo vlastně naprosto stejně. Na maily se slečny(většinou) ani nenamáhaly odpovídat. Doopravdy škoda času (nervů) a peněz. Navíc co hůř sežralo mi to moc sebevědomí, které nyní zoufale doluji z hlubin svého povědomí ale ono jaksi nikde. Nyní na prahu třicítky, kdy matka mi říká, že už bych měl mít rozum jsem na prahu duševního i fyzického zhroucení. Málokdo si dokáže představit, co to s chlapem udělá, když je pořád sám. A to jsem byl vždycky kluk, co měl kupu seběvědomí, radost ze života, smysl pro humor, koníčky(zejména hudba,) a tak dál.. V posledních cca 2-3 měsících ale ten strach dostává úplně jiný, dosud netušený rozměr. Doslova mě ovládá, sežírá mě zevnitř jako mor. Děsivé výčitky svědomí mě provázejí na každém kroku. Všude kam se hnu je to se mnou. Když už mě i dobrá kamarádka řekla, že je ze mě vidět zoufalství na 1000 kroků(což nikdy předtím ani nenaznačila), tak opravdu nevím. Z kluka co měl velký smysl pro humor, spoustu koníčků a přátel se stalo individuum, které naplno ovládla jeho vnitřní bolest. Co hůř vůbec netuším jak to zastavit. Je opravdu bolestné vidět známé, přátele ve společnosti pěkných žen. A přitom mi leckteří nesahají ani po kolena. Nejsou o nic hezčí, bohatší ani úspěšnější než já. Ale abych se vrátil k meritu věci: nejhorší na tom stavu, který ted prožívám je, že už nemám sílu jít dál. To, co prožívám mi úplně sežralo mé radosti, zájmy koníčky a žere to i mě samotného. Rafinovaně, skrytě, nenápadně. Všude kde se hnu tak je to se mnou. Ani nevím co to je, jestli deprese, strach z toho že budu (navždy) sám., nebo už pocit konečné a neodvratné porážky, kdy jsem jako chlap selhal.. Možná kdybych ji přijmul, tak bych byl zas jako dřív. Ale s tímhle se prostě neumím smířit. Na další hledání partnerky ale zatím nemám opravdu sílu. Vždycky to dopadne stejně, tak proč se snažit. Proč zabíjet poslední zbytky sebevědomí.Pomalu se vyrovnávám s obrazem, že navždy zůstanu sám. Je to bolestné, nesmírně bolestné. Budu vám vděčný za jakoukoliv radu jak tuto "krizi" překonat. Bude nutná návštěva psychologa? Nikdy sem tam nebyl, co mě bude čekat? Může se jednat o depresi? Pokud ano, jak probíhá léčba? Případně jak se mám vyrovnat se strachem ze samoty, pocitem z odloučení.I třeba jen dočasného. Obecně myslíte si, že bych se měl na nějaké pocity vykašlat a hledat dál? Nebo si dít chvíli pauzu a zapřemýšlet? Jestli zůstanu sám nevím, třeba osud na mě chystá nějaké překvapení. Ale strašně rád bych byl zas kluk v pohodě, nad věcí se spoustou koníčků jako dřív… Prosím co byste dělala na mém místě. Budu vděčný za každou smysluplnou radu.