Starší dotaz #4243

Dobrý den, Je mi 13 let a už nevím co mám dělat, potřebuju radu…asi už od 10 let jsem byla středem šikany mojí nevlastní sestry a okolí, nikdo mě neměl rád,nikdo se se mnou nebavil…pak jsem přestoupila do jiné školy, tehdy jsem byla v 5. třídě kdy jsem si našla opravdové kamarády, později jsme se přestěhovali do toho města kam jsem chodila do školy, šlo to z kopce, nebyla jsem střed šikany, tentokrát si to na mě vybíjela hlavně mamka i táta, tátu jsem vídala málo…začala jsem se poškozovat, nejde říct přesně co se dělo ale na mém životě se to vážně poznamenalo, potkala jsem jednoho kluka, byl o 2 roky starší, když nas máma viděla začala na ulici řvát že jsem ještě pod zákonem a takové věci..jenže já se s ním jenom objímala a dávala pusy a pokud vím to pro mě není nezákoné, mám právo milovat, mojí mamě je 36 a chodí skoro s 50ti letým mužem, není tohle velký věkový rozdíl? Opět jsme se přestěhovali ale chodím furt do té samé školy, už nemůžu chodit ven, bojím se potkat nějakého kluka který je o trochu starší, bojím se milovat.. Muj každý klasický den je že sotva vstanu, nenajím se, jedu do školy autobusem, po škole domů a hned uklízet a učit se a spát,bolí mě se smát ale nemám síly brečet, hned jak přijdu domů začne mě sekýrovat aniž by se zeptala jak se mám, mám se opravdu zle, jsem nevyspalá, zmatená, unavená, všechno mě bolí už i dýchat nemám síly, kdybych nechodila do školy už bych tu dávno nebyla, je to místo kde si můžu odpočinout, učila mě že je třeba si něco rozmyslet než to vyslovim, ona řekla „akorát žereš a děláš bordel"..nemůžu přece být robot na baterky, mám city, jsem jako každý jiný člověk z masa a kostí, mám právo mluvit a říct co si myslím, ven nemůžu jelikož se ptá s kým, kde, co budem dělat a jak dlouho, když řeknu s kamarádem hned řekne že ne a když řeknu s kámoškou tak si myslí že lžu takže taky ne…ona si furt stěžuje že lžu ale když jsem upřímná tak jsem drzá, jsem zmatená… Už spím tak 2 maximálně 4 hodiny denně, už skoro vůbec nejim, poslechu jí a přestanu žrát a dělat bordel, tak jak si to přeje, tohle ani není všechno, je toho mnohem víc ale je těžké popsat co se stalo a jak moc to ve mě vyvolalo smutek a zklamání, rány na rukou se už nehojí ale mizí rychleji jak rány na srdci, byly hodně hluboké až na několik stehů…nepujdu ani na svou vysněnou střední školu protože je moc blízko, musím daleko, jít na intr, dělám to pro sebe, chci přežít… Už mě tu drží jenom tato věta „přece už to nevzdám když jsem došla tak daleko" ale já už padam k zemi, díky mamce mám nižší sebevědomí a více se podceňuju, nejvíc bolí přetvářku kterou musím dělat každý den protože nechci řešit to jak blbě na tom jsem, občas mám ve škole přepady smutku, prostě začnu uprostřed hodiny brečet ale jak jsem řekla, nezvládnu to, když prochází peklem nesmím zastavit ale já mám pocit že je ta cesta nějaká dlouhá..prosím poradtě, je to moje jediná naděje, kdybych se takhle svěřila někomu blízkému tak by to nedopadlo dobře..alespoň mi prosím držte palce ať to dopadne dobře . ..