Starší dotaz #4252

Dobrý den. Jmenuji se Milena a před dvěma lety jsem si prošla něčím, co mi brání v tom, abych žila "normálně". Tak od začátku, měla jsem přítele, se kterým jsem byla 5 let, chtěla jsem už zakládat rodinu, ale přítel nechtěl, tvrdil, že je času dost. Měli jsme časté neshody až přišel rozchod. Po té se objevil jiný "muž", který měl stejný sen jako ja, tím měl být společný rodinný život. V červenci roku 2013 jsem zjistila, že čekáme dítě. Byli jsme oba šťastni, snažili jsme se o něj. Ale, ve druhé měsíci těhotenství mě bez varování opustil, vrátil se k bývalé přítelkyni. Byla jsem ve městě, kde jsem neměla rodinu, zbylo mi jen pár přátel, kteří za mnou stáli, zbytek mě zavrhl. Dítě mi vymlouvali, přesvědčovali, abych šla na potrat, nicméně, bylo mi 21 let, zaměstnaná jsem byla a měla jsem rodiče, kteří si pro mě přijeli a doslova mě zachránili před tím, abych úplně ztratila sama sebe. Byla jsem úplně ochromena, žila ze dne na den bez emocí. Nutno dodat, že v tu chvíli jsem si plně uvědomovala, že ten, co mě opustil nebyl ten, se kterým jsem to dítě vlastně chtěla, tím byl ten první přítel, k otci dítěte jsem měla city mnohem slabší a myslím, že se vázaly spíš na ten sen o rodině. Cítila jsem, že jsem selhala, že jsem miminku sebrala možnost na hezké dětství v úplné rodině. Nad otcem malého jsem o měsíc později zlomila hůl úplně a doslova jej vyškrtla ze svého života. Neexistuje stále. O další dva měsíce později jsem poznala svého nynějšího přítele, který mě jako těhulku ve skoro pátem měsíci přijal, stal se oficialním tatínkem a žijeme spolu. Ale je to skoro rok, co jsem u sebe začala pozorovat změny v chování. Nesnesu nezájem o mou osobu, často vybouchnu, potom pláču, přítel je na mě naštvaný, proto je schopen mi při pláči říci, ať vypadnu z ložnice nebo ať konečně spím. Často se mi i vysmívá a to ve mě probudí šílenou agresi. Poté přijde opět pocit osamělosti, zbytečnosti, mám chuť umřít, ubližuji si, přítel se mi opět vysmívá a to obvykle vyustí k mnohem většímu konfliktu, kdy se navzájem bijeme. Nemám nad sebou žádnou kontrolu. Syn má 19 měsíců a myslím si, že už vnímá tyto stavy, protože jej někdy probudíme. Bojím se nevěry, i když je přítel doma se mnou, bojím se pocitu osamělosti, i když je vedle mě. Nicméně mě nevyslechne, když je mi zle, myslí si o mě, že jsem blázen, ale nepomáhá mi, jen mě soudí. Bojím se, že si brzy buď sáhnu na život nebo se se mnou rozejde. Nevím, co mám dělat. Co když jsem psychicky nemocná a když by to o mě někdo zjistil, tak by mi sebrali malého. Doufám, že jsem to napsala trochu pochopitelně a budu vděčna za každou radu. Děkuji, Milena.