Starší dotaz #4275

Dobrý den, chtěla bych poprosit o radu,jak dál postupovat ve složité životní situaci, se kterou si nevím rady. Je mi 32 let a 7 let jsem žila v zahraničí s cizincem,se kterým mám syna.Vztah se po narození dítěte rozpadnul a já se vrátila zpět domů k matce,která žije sama. Nebýt jí,nevím jak bych zvládla mou situaci sama s malým dítětem a jsem jí za to moc vděčná.Když syn nastoupil do MŠ,já si našla zaměstnání a matka mi velmi pomáhá i nyní s hlídáním a vyzvedáváním ze školky,když já pracuji. Problém nastal,že jsem si po 3 letech našla partnera,kterého moc miluji a chci s ním žít.I syn je s ním štastný a můj partner ho má velmi rád. Moje matka ovšem odmítá mého nového partnera.Vadí jí,říká,že ho nesnáší a úplně ho ignoruje. Několikrát jsem si s ní promlouvala,dává mi za vinu,že si nevážím toho co pro mě dělá,že se k ní chovám hrozně a jsem ta nejhorší dcera.Já se snažím co můžu,chtěla bych mít s matkou krasný a klidný vztah,ale nic není dost dobré. Prosila jsem ji,ať přehodnotí svůj postoj k mému novému partnerovi,protože ho miluji a jsem s ním šŤastná já i můj syn.Nic nepomáhá. Při poslední rozmluvě jsem jí řekla,že se budeme muset odstěhovat,abychom mohli začít žít spolu a ona mi řekla ať jdeme. Potom se urazila,přestala se mnou mluvit a je na mě zlá. Vlastně takhle se chová pořád od doby co mám nový vztah. Můj přítel by s ní chtěl vycházet,chtěl by udělat všechno proto,aby ho moje matka "brala", ale ona je neoblomná. Vůbec nevím,kde se to vní bere. Strašně moc bych si přála,aby nám vztahy fungovaly,ale mám pocit,že matka chce,abych si zvolila buď ji nebo partnera.Mám svou matku velmi ráda a jsem jí neskonale vděčná,za to co pro mě udělala a dělá,ale miluji svého přítele a chci s ním žít a mít šťasnou rodinu. Matka je ovšem proti.Pokud my chceme být spolu,s ní už nemám počítat. Nevím co mám dělat,s partnerem zatím spolu nebydlíme ale v co nejbližší době chceme být spolu.Já zatím zůstávám se synem u matky a denně zažívám strašný stress.už nevím jak dál,není s ní rozumná řeč,pokaždé když mám snahu s ní promluvit,tak to končí stejně….stojí si za svým,urazí se a odejde.Potom se mnou několik dní nemluví,někdy i brečí a říká,co jsem to za dceru,když se k ní takhle chovám a že jí ničím zdraví. Já se opravdu snažím,aby vše fungovalo,ale už nevím jak dál. Mám vůči ní pocit viny,ale vlastně nevím proč,když chci být jen šťastná. Prosím vás moc o radu,jsem na pokraji svých sil a opravdu nevím,jak mám tuto situaci řešit. Velmi děkuji za odpověď. Karen