Starší dotaz #4276

Dobrý den, je mi 26 a jsem s přítelem (27) přes 1,5 roku. Přítel je moc hodný, starostlivý, tolerantní, upřímný a zdá se, že je naprosto ideální (na rozdíl od bývalého, který byl egoistou a manipulátorem). Má rodiče 64 a 67. Největší problém je rodinná dopravní firma. Rodiče nejsou podnikatele, nemají vzdělání a tempo moderní doby. Čím dál, tím dělají více chyb, nejsou schopní samostatně vést firmu, ani ji prodat, nebo něco vymyslet. Po půlroce vztahu ve firmě nastály problémy, přítel přes den řešil administrativu, a přes noc řídil dodávky, spal jak kdy. Viděli jsme se 1x týdně na pár hodin kdy on byl unavený. Takhle to trvalo 6měs. Pak se situace trochu zlepšila, ale problémy nastávají pořád a nikdy nevíme kdy to přijde. Má plnohodnotné volno 1x za 2-3 týdny. Nemůžeme plánovat dopředu koníčky, ani výlety nebo společné bydlení. A nevidím tomu konec. Pokud firmu likvidují, zůstane jim dluh, který neutáhnou. Přítel nebude schopný je uživit. Ještě víc mě trápí, že ve svém věku neví, co bude dělat dál, až firma nebude. Není zvyklý na dlouhodobé plánování. Nemá žádnou představu kromě toho, že nechce dělat v kanclu. Miluje lyžování a že by chtěl žít na horách v zahraničí a dělat instruktora, ale pry je pozdě. Na druhou stranu na tuto zimu si naplánoval několik pracovních a odpočinkových výletů do zahraničí včetně kvalifikačních zkoušek. Začíná se mi zdát, že on nechce přijímat zodpovědnost za budoucnost, že mu vyhovuje takhle žít a jen nadávat. U firmy: neřeší prodej, říká, že když má to nějaké volno, je moc unavený a chce využit čas pro odpočinek. Ve vztahu: nemluví o budoucnosti kromě toho, že hlavně chce být spolu, starat se o mně a že se přizpůsobí, ale že teď nejde nic řešit kvůli firmě. Já už jsem unavená z toho, že v podstatě na normální vztah není čas. Kvůli jeho unavě ho nechci rušit holčičími kecy a problémy a tak často nevyjadřuji své pocity nebo myšlenky. Přitom mám teď také těžké období (práce, škola, koupě bytu), špatné nálady kvůli únavě a potřebuji podporu. Nevím jak si o tom mám promluvit, protože nemůžu ho nutit nechat staré rodiče a nevím jak bych na jeho místě postupovala já. Ale také si chci užívat vztahu a nejen čekat. Přijde mi, že podvědomě mu takový stav vyhovuje, jen nevím. Celkem to ale vypadá, jako situace, kdy on nic nemůže udělat. Jak pochopit zda to je tak nebo ne? Jak se pohnout z "mrtvého bodu"?