Starší dotaz #4283

Dobrý den, rozhodla jsem se Vám napsat, protože už opravdu nevím co mám dělat. Už od mala jsem velice nespolečenská. Když jsem chodila do školky, nebyl den, který bych ráno neprobrečela, že nechci do školky. Neměla jsem tam kamarády a ostatních dětí jsem se tak trochu bála.. Prostě něco ve mě říkalo ne, nemluv s nimi oni tě stejně nebudou mít rádi. Nastoupila jsem do školy, kde to pokračovalo. Sice jsem si našla kamarádku, ale vadilo mi, že se s ostatními nebavím. Přestala jsem vnímat okolní svět. Na druhém stupni základní školy se to ještě zhoršilo. Celá třída si ze mě dělala srandu, posmívali se mi a dělali mi naschvály. Opravdu už jsem nevěděla, co mám dělat a několikrát jsem přemýšlela nad sebevraždou,ale tím se nic nevyřeší a navíc bych to nedokázala. Pořád jsem si říkala ono je to přejde, třeba přestanou..no a do konce 9.ročníku nepřestali. Říkala jsem si, že je to ve mě. Nástup na střední školu byl o trochu lepší. Ze začátku jsem si říkala, že je to něco úplně jiného a že to bude fajn. Bohužel jsem si vybrala hotelovou školu, kde se musí komunikovat s lidmi, ale strach z toho jsem už překonala. Ve třídě se bavím s pár lidmi a u ostatních se i divím, když na mě promluví, což si nemyslím, že je normální, protože by se měli bavit všichni se všemi, ne? A na moje neštěstí jsem si myslela, že když opustím bydliště a půjdu na internát, tak se to zlepší. Na internátu je to nejhorší. Proč můžu být ve škole úplně normální a komunikativní, ale na internátu nikdo. Na internátu se s nikym nebavím a to ani se svýma dvěma spolubydlícíma. Je mi i nepříjemné jíst před lidmi, což je opravdu nejhorší. Všichni si asi musí myslet, že jsem nenormální a nebo vážně nevím co. Chybí mi sebevědomí. Od mala mám tento problém. Myslím si, že když budu s někým mluvit, tak ho budu jen otravovat a dělat mu starosti a nebo, že se mi vysměje do tváře.Už vážně nevím, jak dál. Bude mi 16 let. Rodiče si myslí, že je všechno v pohodě a že se se všemi bavím a je to super, jenže není. Nechci je zatěžovat svými starostmi, protože svých starostí mají nad hlavu. Vážně mám pocit, že bych potřebovala radu někoho zkušeného, ale nechci chodit za psychologem, který tyto věci řeší a myslím si, že po těch letech už je stejně pozdě. Dokázali by jste mi pomoci? Děkuji.