Starší dotaz #4306

Dobrý den, Jsem v koncích, vůbec nevím jak situaci řešit. V minulosti mě poznamenal pobyt na internátu na střední. Zamiloval jsem se tam tehdy jako 16letej do slečny ale spolubydlící "lidé" jí ode mě spolehlivě odpudili díky takovým hnusným naschválům a dalším nařážkám, aby si o mě myslela svoje. Byl jsem v té době nesmělý, neuměl jsem mluvit s druhým pohlavým a tak jsem jí ani mnoho těch naschválů vysvětlit, byly zkrátka mnohdy velmi dobře promyšlené. Častokrát to pak po vysvětlení vypadalo ještě hůře… Navíc ten konstantní stres a nedostatek soukromí. Straně mě z toho opravdu fyzicky bolelo u srdce, vše mě přestalo bavit. Zhoršil se mi prospěch a nemohl jsem se ani soustředit a hlavně jsem měl dojem, že další selhání ve vztahu již nepřežili. Rozhodl jsem se proto na hledání partnera vykašlat. Být sám. Další odmítnutí bych nepřežil. O několik let později přišla do našeho oddělení v práci jedna holka na praxi. Bylo na ní ale taky neco zvláštního. Jedou jsem si s ní popovídal a hned mě zaujala. Na svůj věk (22)je ohromě mentálně vyspělá. Inteligentní, milá a naprosto překrásná. Potkaj jsem nepopsatelně vyjímečnou slečnu! Po několika rozhovorech jsem se navzdory svého strachu, znovu zamiloval. A opravdu pekelně! V tu dobu jsem prožíval to úplně nejlepší období mého života. Všechna ta temná prokrastinační nálada nechuti a nic nedělání byla tu a tam. Za 6let trápení jsem měl nyní tolik energie až jsem nechápal. Pořád jsem na ní myslel. Moc jsem se ale bál jí to říci i když se ke mě chovala opravdu moc hezky. Lépe než kdokoliv jiný. Měl jsem za to, že jsou ty city vzájemné (i když se v průběhu praxe zmínila že vztah nehledá). Jeden den jsem se přemohl a řekl jsem jí o mých citech a málem jsem se složil. Odmítla mě se slovy: "promiň ale NE. Je to lepší takhle než když ti to řeknu potom (asi myslela už po nějaké době ve vztahu)". Vše se mi v tu chvíli rozpadlo pod rukama. Pamatuji si na dost výraznou hořkost v ústech a pocit, že se doslova rozteču. Byl jsem snad pár dní permanentně panický záchvat. Panink z toho, že jsem znovu selhal, že přijdou zpět ty stavy a že mi proteče tak nepopsatelně báječná slečna mezi rukama a já zůstanu ve výsledku ještě více rozervaný než kdy dříve. Ty stavy se vrátily a ještě v mnohem větší síle. Nic mě nebaví a když se přemohu, nedokáži to dělat déle než 5-10 minut, zanedbávám práci dokonce i hygienu. Napsal jsem jí emaily ale už to nechtěla řešit. Dokonce jsem ji i navštívil ale byl jsem tak na šrot, že jsem se u ní málem složil. Snažil jsem se jí alespoň donést nějaké dárky. Taky bez velkého efektu. Poté se do toho vložil její táta a pohrozil mi policií pokud jí nedám pokoj. (ano dalo by se to co jsem dělal brát i jako stalking) Jednou, po tom pohrození jsem jí přinesl sluchátka k notebooku a její táta je odnesl ke mě do práce a před šéfem mě tam celkem slušně zostudil. Taže si o mě i šéf nyní asi myslí svoje… Byl jsem tak v troskách, že jsem se pokusil o sebevraždu obješením ale podělal jsem to a skončil na psychiatrii(kupovidu jsem to "okecal" a nezkončilo to hospitalizací). Tam mi předepsali antidepresiva který jsem po 5 dnech vysadit protože jsem měl pocit, že mi z nich pukne srdce z pálení. (podobný pocit jako pálení žáhy) Další návštěvu mě zapsal k psychoterapeutce ale tam mi zatím vůbec nepomohli. Nemyslím že vůbec mohou. Stavy se zhoršují a znovu mam chutě se na vše vysrat a jediným důvodem, proč tu jsem beru ve víře, že ty dárky u ní vzbudí nějaký chtíč a dá mi tak šanci. /dělal bych pro ní COKOLIV! Poslední dárky jsem přinesl na silvestra protože nestihli dojít na štědrý den. Tam se to "rozseklo". Po půl roce jsme mluvili asi hodinu a zjistil jsem, že ke mě prý nikdy neměla zádné city. Měl jsem poté pocit, že domů již nedojdu. Šel jsem domu asi 4 hodiny "zombie" chůzí a jak jsem viděl všechny jak oslavý na nový rok, něco ve mě opravdu umřelo. Teď je 4.1 a opravdu nevím, jestli přežiji do 12.1 kdy mam další "sezení" s terapeutem. Bojím se, že se z toho už nevyhrabu. Bojím se, že mi už nikdo není schopen pomoci. Mam pocit, že jsem zkrátka úplně nevratně poškozenej a i kdybych měl sílu se přez to všechno co se stalo nějak přenést, nikdy už tuplem nebudu schopen mít normální vztah. Co mám sakra po tom všem dělat?!