Starší dotaz #4431

Dobrý den, píši sem, že už vážně nevím, co se se mnou děje a doufám, že mi trošku dokážete pomoci. Loni jsem končila základní školu, od sedmé třídy byl můj cíl jedno určité gymnázium, na kterém vystudovali i obě mé nevl. sestry. Dělala jsem maximum, abych se tam dostala a opravdu do nebylo vůbec snadné. Ale dostala. Těšila jsem se, až v září nastoupím do prváku a konečně zas poznám kus svého staršího já. Plánovala jsem. Dost. Iluzovala jsem si, jak bude všechno skvělý, že najdu i perfektní kamarádku, jako má mladší starší sestra. Že tam zjistím, kdo skutečně chci být a že tam to bude prostě \\\"ono\\\" . První týden na adapťáku pro mě byl frustrující. Nedokázala jsem se sžít se svým kolektivem a připadala jsem si jako někdo cizí ve stádu. Když se ale dnes dívám zpátky, vím, že to byla jen negativní perspektiva mýma očima a nyní vidím momenty, ve kterých jsem se na adaptáku smála, ve kterých jsem objala své nové spolužáky a ve kterých jsem cítila novou a dobrou sebe samu. Chce se mi brečet, když na to vše pomyslím…udělala jsem totiž jednu obrovskou hloupost. Ten další týden v září jsem do školy vůbec nechtěla chodit. Všechno to bylo moc náročný, středoškolský, asi. Profesoři od nás už něco očekávali…já se najednou ocitla v nejslabší skupině na jazyk, nebyla schopna profesorovi odpovědět na otázku a nový – dlouhý – rozvrh to vše dorážel. O pauzách ve škole jsem se chodívala někam \\\"zašít\\\" a tekly mi slzy. Jedné spolužačce – hrozně dobré duši – jsem se svěřila, co se děje a ona mi asi i rozuměla. Jenže, narozdíl ode mě, tam nejmenovaná spolužačka nebyla sama. Ve starším ročníku měla sestru, za kterou mohla chodit. Já si tam připadala sama, cizí a hrozně daleko od domova a od rodiny. Odešla jsem. Z ničeho nic, ze dne na den jsem prostě odešla na gympl za starším bráchou, že nechci být sama a tak daleko. Věřila jsem v lepší zítřky, ale vše jsem si jen zhoršila. Lidi z minulé školy mi začali psát, co se stalo, že jim chybím a proč jsem to udělala. Já pořád jen brečela. Vím, že jsem tam měla onu kamarádku, která by byla mohla být \\\"tou\\\" kamarádkou. Měla jsem to, co jsem chtěla. A já to všechno zahodila. Celý podzim jsem frustrovala sebe i svou rodinu, nakonec jsem se svěřila tátovi, že chci zpátky a on byl schopen to zařídit. Domluvil mi s ředitelkou školy pohovor a já za ní jela. Chtěla jsem to. Byla jsem schopna o to své místo zase zabojovat. Ředitelka byla skvělá žena. Poslouchala mě a já věděla, že jsem schopna jí říct vše,…koukala mi do očí a jen souhlasně přikyvovala a snažila se rozumět. Odcházela jsem konečně trochu uvolněná s úsměvem na rtech. Nakonce mi dala asi dva týdny na rozmyšlenou, zda to opravdu chci, že přestup zas zpátky dokáže být náročný. Nesmím zapomenout poznamenat, že jsem cestou potkala i partu svých ex-spolužáků. Bála jsem se. Ale oni mě objímali a chtěli, abych se vrátila. Beze mne už to prý není ta ona třída. Zvláštní, ja to nikdy tak nedokázala vnímat. Těžké bylo i připravit mamku na můj návrat na gympl, ona byla ráda, že jsem na škole, co bratr. Tak tam to bylo trošku ostré. Nevím, jak je to možné, ale na konci listopadu jsem ředitelce školy psala email s tím, že se nedokážu vrátit. Dodneška se sebe ptám, proč? Bylo to všechno moc rychlý? Náročný? Zamotaný? Nebo jsem jen nechtěla vypadat jako hlupák, co neví, co chce? Asi nevím, ale bolí to. Nicméně, abych taky skončila, je únor a u mě se nic nepohlo. Neděle bývají nejhorší, když se v pondělí probudím, s těží se mi vstává do \\\"té\\\" školy. Nechci tam chodit. Nikdy jsem nechtěla a pořád si představuji, jaké by to bývalo mohlo být, kdyby-- Nedokážu vnímat radost života a poslední dobou asi nevidím můj smysl. Přitom já vždycky bývala ta optimistická… Prosím, nevíte, co se to se mnou děje? Co by bylo správné, co by bylo \\\"dobře\\\" udělat? Kde studovat a jak být zas šťastný? Děkuji