Starší dotaz #4445

Dobrý den, mám male miminko s clověkem, kterého jsem poznala a krátce na to s ním otěhotněla. Dítě bylo plánované z obou stran. Z mého pohledu to unáhlené nebylo, byla jsem s ním neskutečně štastná a on se mnou. Celé těhotenství jsme každý bydleli jinde, kvůli práci. Dá se říct, že jsme nikdy neměli žádnou rozepři, byli jsme ideiální pár, problémy začaly až kvůli společnému bydlení. Bydlela jsem ve svém domě o dvou bytech, kdy ve spodním bydlel můj otec a horní jsme si s přítelem začali společně připravovat pro naši rodinu. Přítel měl už od začátku problém s bydlením s mým otcem v domě. Problém byl, že podle jeho slov, je v domě další chlap a on tak nemůže být pánem domu a musí někoho pořád zdravit, ptát se na něco a podobně. Muj otec podle mně problémový není, je hodný, nekofliktní, vždy se nám snažil pomoct..ale bydlel ve stejném domě jako my. Postupně se přítel o mém otci začal vyjadřovat vulgárně, ve smyslu, že zase toho xx potkal a musel ho pozdravit. Po porodu se všechno strašně zhoršilo – přítel byl několik týdnů služebně přes týden pryč a já s malým uplně sama, na víkendy jezdil domů, ale to ještě jezdil pomáhat svým rodičům a se mnou a malým byl defakto jen přes noc a neděli. Většinou právě v neděli nadáva na bydlení a na mě toho bylo moc a začala jsem mu odsekávat, at toho už nechá, myslí na mě a na malého. Bylo toho na nás oba moc, nové bydlení, dítě, společné bydlení, pro přítele můj otec pro něj cizí člověk a já jak jsem byla strašně unavená z miminka, tak jsem mu zřejmě nevěnovala tolik pozornosti jako předtím a kvůli tomu bydlení a nadávání na mého otce jsme se začali hádat. Před porodem jsme žili jeden pro druhého, po porodu jsem za všechno podle něj mohla ja a on podle mně si jen stěžoval. Dva týdny po porodu do mně poprvé kopl, když jsem mu chtěla vzít malého z náručí a během dalších dvou měsíců mě několikrát hodně zbil. Odstěhoval se od nás a pak mě asi měsíc přemlouval, at se odstěhuju i s malým a jsme rodina. Ja jsem v té době byla uplně na dně, neměla jsem sílu, byla jsem strašně unavená, ponížena, naštvaná a odstěhovat jsem se nechtěla. Pak jsme se začali vídat hrozně málo, on nejdříve spával v autě a postupně začal opravovat svuj dům, kam se i potom nastěhoval. Naše komunikace se den ode dne zhoršovala, bylo to jen vyčítání kdo za co muže – já mu vyčítala, že neřešil jen mě a malého ale všechno nedůležité kolem, on mně vyčítal, že jsem ho v novém prostředí nepodržela, upřednostnila rodiče a nechtěla se odstěhovat. Postupně se začal seznamovat na internetu s jinýma holkama a na nás kvuli nim neměl čas. Asi měsíc po tom, co se odstěhoval a já s malým jsme se trošku "otřepali", jsem se začala snažit, at jsme rodina, nebo že se odstěhujem za ním, ale říkal, že už je pozdě, že už mě nemá rád a je konec. Byli jsme i v poradně, ale neměl už zájem. Den ode dne je naše komunikace horší a horší, nadává sprostě, za vše mě viní, lže že mě nidky nic neudělal, naopak že já zbila ho, vyčítá mi, že jsem rozbila rodina, kvuli tomu, že jsem se neodstěhovala. Ja jsem na něj zlá, kvuli tomu,že mě s malým ve všem nechal, že mě zbil, nadával mé rodině, atd. Na malého dřív neměl moc čas a ted by ho zase chtěl nejdradši pořád, ale už jen beze mně, protože mě nenávidí a nemiluje. Každý den mi napíše, že za to všechno mužu já, protože jsem se nechtěla odstěhovat a upřednostnila rodiče před námi..ale to není pravda a mě to bolí. Já se tím vším celou dobu strašně trápím. Komunikujeme spolu jen přes sms, osobně skoro vubec. Nevím, jak z toho všeho ven, nejradši bych, aby se nic z toho špatného, nikdy nestalo. Bojím se, že čas letí a on si založí novou rodinu a všechno skončí, je mi líto našeho malého, i sebe.