Starší dotaz #4575

Dobrý den, mám už delší dobu (cca dva roky, i víc) pocit, že mám nějaký problém… a dnes jsem v depresi totálně. Možná to není jako takový problém ve mně samotné, myslím, že v mém okolí prostě nemám žádný příklad, jak se s neúspěchem vypořádat, protože mě obklopují bohužel lidé, kteří ten hrozný pocit vždy jen znásobí… ani nevím, jestli si to uvědomí. Jsou to mi nejbližší, se kterými jsem nejvíce ve styku, o to víc mě to vysiluje a uzavírám se do sebe čím dál víc. Mám pocit, že bych měl navštívit nějakého terapeuta, ale nemám na to prostředky. Jde o to, že navenek se snažím působit vždy v pohodě, vyrovnané, a dokonce i hodně vesele… což po většinu času i sama se sebou jsem a když se zase otřepů, cítím e, že zvládnu vše… to ale rychle vystřídánrjaky pád a tak pořád dokola (mám podezření na něco jako maniodepresivní psychózu). Ale musím být opravdu v těžkých situacích sama, myslím tím, že občas přemýšlím nad tím,z e kdybych žila sama, což mám už za pár měsíců v plánu, měla bych všechny kolem někde a žila si spokojeně s čímkoliv a věděla, co umím dokážu i bez zkoušek). Ale nejde to. Při jakémkoliv neúspěchu mě obklopuje vždy nejvíc lidí. Moje rodina, lidí,s e kterými jsme… přáteli. ani nevím, tohle mě právě nechává na pochybách. nemyslím si ze to jsou mi praví přátelé. ale když ne oni, tak… pak už nikdo. přijde mi, že když je mi hej, mám vždy spoustu lidí na které se obrátit a něco podniknout atd. ale jakmile v něčem neuspěji, nevím, s kým o tom mluvit, protože rodina mě neuklidní, že to nic není nebo nesnaží se mi říct nic pozitivního. sklopí hlavu, smutně povzdechnou, jako by to bylo jejch trápení. A nic. a to mě hrozne, hrozně štve a predtim, než mi poradite ať si o tom s nimi promluvim, zkoušela jsem mnohokrat, ale nic… neslysi.je mi hrozně. Ti…kamarádi, se mě zeptají na onu konkrétní věc, u které mám zrovna pochyby a na žádnou jinou. vysoukam ze sebe odpověď a oni mi vesele hned řeknou jak jsou nadšeni, že jim se teď zadařilo… nikdy jsem nezáviděla, nejsem takový člověk. ale tohle mi jen sází hlubší ránu. Taky vidím, že dřív e mi vždy dařilo lépe, ale tenhle rok je to jedno zklamání za druhým. Nejsem vyhazována od zkoušek nebo nemám v něčem totální "Fail", protože i přes ne úplně ideální podmínky doma (nedostatek prostoru, ticha, harmonie) fakt dru jak mezek. Ale nedosahuji toho, co bych měla pro mě další plány, naopak, jsem teď na hranici neúspěchu, a tento rok je to jen horší a horší… jsem nesmírně v šoku, co se děje. jsem unavená, frustrovaná a brecim, dusím v sobě totální rozhořčení, nemám opravdu komu říct ani se svěřit… jsem zoufalá, ničí mě to… nevím jak se s tím vypořádat a hlavně mluvit se svými "přáteli"… přijde mi, že jim dělá radost, když mě najednou vidí při jednom neúspěchu za druhým… nikdy jsem na nic takového nepsla, ale netuším co mám dělat. Netuším jaký je smysl mého života, nemám chuť se už snažit, stále jsem vstavala a snažila se z toho nejak otrepat… ale poslední zkoušku jsem skoro projela a je mi to trapné. nejsem na to zvyklá, ani moje okolí. nikomu jsem o tom výsledku zatím neřekla, ale nevím, jak o tom mám mluvit s rodinou a se známými… cítím se opuštěná a nevidím smysl tohoto světa, pro co se vlastně snazim, když se každý snaží akorát někoho dorazit, s tím nejmilejším úsměvem… předem moc děkuji za pomoc….