Starší dotaz #4588

Přeji dobrý den. V současné době řeším jeden problém, jehož kořeny začali v nedávné minulosti. Dovolím si tedy na pár řádcích stručné nastínění problému. Pracoval jsem na železnici. Začínal sem jako posunovač, pak signalista a na konec výpravčí – můj životní sen. Pracoval jsem v tomto krásném povolání čtyři roky. Bohužel, sem ignoroval určité signály těla, které mne varovaly a já skončil s nepříjemným onemocněním. Mé tělo začalo vyntilovat stres něčím, co vypadá jako epileptický záchvat. Tím okamžikem byla práce v oboru u konce. Po roce marodění, kdy lékaři si nevěfděli rady a posílali mě od čerta k dáblu, to tak nějak zmizelo a já dostal novou práci. Také na železnici, ale již v kanceláři. Dělal sem výluky. Jenomže stres sem opět nezvládl. Takže další rok marodění. Myslel sem si, že nic horšího už se nemůže stát, ale hluboce sem se mýlil. Ono hledání práce se ukázalo jako dost složité. Kvůli zdravotním problémům – záchvaty mývám pořád – nemohu sehnat práci. Respektive, práce by byla, ale neprojdu přes zdravotní prohlídku. Zkusil sem tedy hledat práci úplně někde jinde. Jenže peníze postupně docházeli a nervy pomalu odcházeli. Když to shrnu, potkal sem firmu mladých kluků, kteří mi nabídli práci a zároveň i půjčku do začátku. S tím, že co vydělám tak se z toho ta půjčka uhradí. Což bylo fér. Makal sem tedy a domluvil několik zakázek, s velmi zajímavým finančním profitem. Jenomže oni své slovo nedodrželi. Já sem kvůli nim přišel o poslední peníze a oni mi nezaplatili. Ještě byla poslední naděje. Tuto práci mi dohodil lektor jednoho z kurzů, zaměřeného na osobní koučink, rozvoj dovedností a tak. Považoval sem ho za přítele. Měli jsme stejné osudy. Vyhazov z domu, těžké začátky a celkově nepřízeň osudu. Spoléhal jsem se tedy na tohoto člověka. Ale on dal ode mne ruce pryč. Mí zaměstnavatelé totiž neřekli pravdu, lhali a vyměšleli si věci co nebyla pravda. A on uvěřil jim. Výsledek? Můj totální kolaps. Přestal sem jíst a myslel sem jen na smrt. Jenomže sem to nechtěl udělat sám. Prostě sem chtěl dohnat tělo k fizickému kolapsu, ze kterého bych se už neprobral. Málem se mi to povedlo. Za šest týdnů jsem měl 18 jídel. Pamatuju si to dost přesně. V pondělí malý kompot, ve středu rohlík na celý den, v neděli kousek chleba. Takhle sem žil 6 týdnů. Né že bych nechtěl jíst. Měl sem obrovský hlad, ale stejně sem na to neměl peníze. Takže sem to prostě přestal řešit. Pořád sem doufal, že ten člověk, co mi sliboval pomoc, že mě nenechá skončit na ulic, své slovo dodrží. Ale dělá že neexistuju. Pak sem se nějak probral. Ani nevím jak. Ale moje situace je pořád stejná. Beru různé brigády, abych vydělal aspoň něco. Ale kdyby neměla přítelkyně práci – byť taky těch peněz moc nemá – bylo by to zlý. To že mě má na krku mě štve opravdu hodně. Víte ta práce co mi nabízeli, byla hodně dobře placená. Souhrou oklností, přítelkyni v té době došly prášky – antikoncepce, tak sme se domluvily, že už si další kupovat nebude a že vzhledem k tomu, že peníze už budou, pořídíme si miminko. Na štěstí sme počkali, jak se situace vyvine. Takže těhotná není. Jenomže teď mi půjčuje z peněz, co si našetřila na to dítě. Což mi na klidu taky nepřidává. Snažím se jíst, ale stejně nemám víc jak na jedno jídlo denně. Někdy se dostanu i ke třem, ale pak zase dva dny skoro nic. A teď ten problém. Nedokážu se vrátit zpátky do pracovního procesu. Mám znalosti, schopnosti a vědomosti, které sou pro hodně firem zajímavé, ale já to nedokážu. Mám problém vylézt z té blbé izi-krychle, kam se se zavřel. Bojím se, že zase šlápnu vedle. Že budu dřít jako idiot a zase nedostanu zaplaceno. Jenomže já už nemám z čeho brát. Takže nevím co mám dělat. Jak se nakopnout, abych vylezl ven? Děkuji za váš čas!