Starší dotaz #4623

Dobrý den, je mi 22 let. Už od cca. 15 let trpím depresemi. Měla jsem anorexii, z které se na několik let strhl kolotoč přejídání a následného vyhýbání se jídlu, dření v posilovně…atd. Chodila jsem k psycholožce, následně k psychiatrovi, pak jsem veškerou léčbu přerušila a vrátila jsem se k psychiatrovi v prosinci 2015 na konci sil. Od té doby beru opět prášky, mám hraniční poruchu osobnosti a závislost na alkoholu…kterou si nechci pořád přiznat. Trpím sebepoškozováním, často myslím na sebevraždu, sama sebe nesnáším a nedokážu se sebou ani s ostatními lidmi vyjít. Mám šílený strach z opuštěnosti, samoty, často cítím prázdnotu a nevidím nějak smysl života. Mám v sobě jak kdyby dva lidi. První je šíleně flegmatický. Nic mu nevadí….řezání, pití, zadlužení, cigarety, promiskuita, rozhazování peněz…Bere život jako hru. Nevnímá realitu. Myslí si, že všechno dokáže, že nikoho k ničemu nepotřebuje. Je schopný skočit pod auto a smát se tomu. Nic si neuvědomuje. Druhý je přesný opak. Má deprese, nesnáší se, proto se řeže a pije, kouří. Neví, jak sám sebe zvládat. Má strašný strach ze samoty…opuštěnosti. Někdy se prolínají. Od začátku prosince mám každou noc noční můry, mám pocit, že se z toho brzy zblázním. Budím se uprostřed noci celá zpocená. Svět vidím černo-bíle a často mám pocity na zvracení, bušení srdce, průjmy, chvění po celém těle, úzkosti. Teď mám přítele cca. 2 měsíce. Jsem do něho strašně moc zamilovaná a bojím se, že i závislá. On je takový zvláštní, nedává moc-skoro vůbec najevo své city a celkově je takový komplikovaný. Což mému stavu moc nepomáhá. Jsem žárlivá a mám problém všem chlapům věřit. Nevím, jak se mám v tom vztahu chovat, nechci ho ztratit, ale je to pro mě dost složité. O mých problémech jsem mu neřekla a ani nechci, bojím se, že by to nepochopil. Děkuji Vám za odpověď