Starší dotaz #471

Dobrý den, mám problém, který nevím jak řešit.Je mi 43 let, vdala jsem se před 18 lety do úplně cizího města, kde jsem nikoho neznala. Začala jsem chodit do práce, bydleli jsme s tchýní.Brzy jsme si pořídili vlastní byt a dvě děti. Zústala jsem doma na mateřské, zvyklá z vesnice z rodinného domku v panelákovém 2+1 jsem dost trpěla. Můj muž podnikal a tak byl celé dny dlouho do večera a celé víkendy v práci. Jsem si jista, že byl opravdu v práci.Byla jsem ale na děti sama, rodiče jsem měla daleko a velmi se mi po nich stýskalo.Často jsem k nim s dětmi jezdila, vždy na pár týdnů, ale mrzelo mě, že zase nevidí děti můj muž. Pak jsem nastoupila do práce, byla jsem v jednom kole, děti kroužky, domácnost, práce a tak pořád do kola. Můj muž nechtěl nikam chodit, stýkat se s přáteli, nechtěl aby nám nikdo hlídal děti, tvrdil, že nejraději je se mnou doma, že nikam chodit nechce.Žádné přátelé, se kterými by chtěl trávit svůj volný čas neměl, krom práce měl taky spoustu koníčků, na které samozřejmě neměl čas a velmi tím trpěla občas nám to vyčítal.Já jsem všechen volný čas, kterého moc nebylo, věnovala dětem a domácnosti.Sexuální život nebyl nikdy moc bohatý a častý, ale vlastně to nebyl mezi námi ani na začátku vztahu, přesto jsme se velmi milovali.Velmi mě to trápilo, pokoušela jsem si o tom s mužem promluvit, ale tvrdil, že mě miluje ale že je unavený. Občas mi ale říkal, že mě miluje, že by si neuměl vybrat lépe, že jsem skvělá atd. Nikdy na mě nebyl hrubý, nebyl nikdy lakomý na peníze. Nikdy se mě ale nesnažil třeba utěšit, když mi bylo nejhůř.Přesto myslím, že mě skutečně miluje a já jeho taky. Dětem se nikdy moc nevěnoval, protože buď byl v práci nebo byl unavený a seděl dlouhé hodiny u televize.Já mám práci, ve které prožívám často stres, když se to nahrne, ale jinak mě práce baví a jsem v ní spokojená, i když někdy taky dosti unavená.Strašně mě ubíjí ale mužova nečinnost, co se týče domácnosti, žádný řemeslník ani nikdo jiný k nám nesmí, protože by práci nikdo neudělal dobře, takže muž má v plánu vše udělat sám, ale pouze v plánu a tak některé věci stojí celých 18 let a není například nikdo, kdoby podezdil v koupelně vanu apod. Někdy už mám pocit, že se zblázním. Bývala jsem veselá, samý úsměv, ale teď už to tak není, v práci mám pověst celkem výbornou, jsem milá, pracovitá, sploehlivá atd., ale když přijdu domů všechno mě štve, jsem až nepříjemná,nevlídná, na muže i na děti, všechny peskuju, jsem nešťastná. Já si to uvědomuju, nesměju se tam, nejsem tam veselá a šťastná. Myslím, že si to on a děti už vůbec nezaslouží, ale nemůžu se ovládnout a změnit to, ač bych moc chtěla. Poraďte co s tím, než všechny své nejbliží ztratím.Prosím.