Starší dotaz #4740

Dobrý den, s partnerem se kterým jsem 6 let máme syna, kterému budou teď v listopadu 3 roky. Když jsem porodila, přestěhovala jsem se ze Středočeského do Jihočeského kraje za partnerem. Tím jsem opustila svou práci. Přátele a rodinu vidím tak 1x za 3 týdny na víkend. Udělala jsem to ze své vůle a svým způsobem jsem na to i pyšná. Máme vlastní byt, který je vzdálený od partnerovo rodičů a jeho sestry (bezdětná, 38 let, teď posledních 7 měsíců první partner)cca 100 m. Veškerý volný čas se trávil u nich, rodiče a jeho sestra si často brali mého syna. Myslím si, že ho docela rozmazlovali – např. syn moc nejí a oni mu dávají sladkosti, hodně ho chovají i když nemusí – jezdili po městě s prázdným kočárem a stále ho nosili v náruči. Řekla bych, že syn je čilý dítě, které se zastaví, až když jde večer spát a toto nošení se mi zdálo zcela zbytečné. Musím říct, že si hodně věcí vynucuje, když není po jeho tak začne řvát. Pokaždé, když odcházela babička se sestrou pryč (např. když odcházely od nás z bytu či když jsme šly od nich), tak brečel, vztekal se a dokonce mě či partnerovi dal facku. Já osobně se mu snažím dávat nějaké mantinely a z rodiny jsem asi ta nejpřísnější. Jenže teď o prázdninách nastaly věci, které jsem už přestala přehlížet. Teď v létě syn nejedl snídani, svačinu a k obědu si vzal 5 lžic polévky, poté jsme šli k rybníku, kde jsem mu nabídla jablko. Přišla tam setra se svým přítelem a celé odpoledne ho krmili sušenkami. K večeru si s námi nedal u rybníku ani chléb, zeleninu, kuře. Tak jsem řekla sestře, ať už mu žádné sušenky nedává, že až přijedeme domů, tak má připravenou večeři, aby mi aspoň něco snědl. Když už jsme odcházeli, otočila jsem se a viděla jak mu dávají další sušenky do pusy. Nechala jsem to být a pokračovali jsme cestou k autu. Syn si začal vynucovat chování v náruči a tak ho sestra vzala do náruče a šla s ním. Poprosila jsem jí, aby syna dala na zem, že má nožičky a vysvětlila jsem jí, že mi pak říkají paní učitelky ve školce, že se chce syn pořád jenom chovat. Ona dělala jako, že tam nejsem a stále si povídala s mým synem. V tu chvíli jsem k ní přistoupila a řekla jí, že by mě mohla aspoň jednou respektovat. Od té doby mám s jejich rodinou problémy – setra mě přestala zdravit, řekla mému partnerovi, že nebude dělat věci jak já si písknu. Když si jdu po práci ke tchýni pro syna, tak sestra raději uteče do jiné místnosti, aby mě neviděla. Po této zkušenosti jsem přestala dávat syna sestře a veškerý volný čas trávíme spolu (děti, dětské hřiště apod.). Řekla bych, že syn začal lépe jíst, vůbec se nevzteká, že je chce vidět. Jenže tento přístup se samozřejmě nelíbí tchýni. Chce, aby to fungovalo jako předtím a stěžují si partnerovi. Já si zase trvám na svém a začínám mít averzi na jeho sestru. Partner je teď mezi 2 mlýny a řekla bych, že se staví spíše na jejich stranu než na mou. Hodně se kvůli tomu hádáme.. Nakonec mi řekl, abych si já sama promluvila s jeho matkou. V žádném případě nechci, aby syn přišel o prarodiče a myslím si, že je přesto vídá – po obědě ho babička (někdy i s dědou)vyzvedávají ve školce, cca hodinu a půl si s ním hrají, pak ho uspí a pak ho už vyzvedávám já. Nevím si rady jak z toho ven. Partnerovi jsem vyčetla, že se nepostaví za mě. Raději vše řeší útěkem – po hádce neřekne ani slovo a raději odejde ven. K tématu už se nevrací. Jsem strašně unavená, bez nálady a jsem vznětlivá. Celkově si myslím, že náš vztah upadá. Jsem zklamaná, že si mě partner nevzal za ženu a podle mého názoru už to ani neudělá. Věděl, že já jsem opačný případ a že si zakládám na "oficiální" rodině a s tím do toho se mnou šel. Po porodu bohužel obrátil.