Starší dotaz #4781

Dobrý den, ráda bych znala váš názor na situaci, v níž se nacházím. Jsme mladý pár (28, 26 let; 9 let spolu, rok a půl manželé, 6 let spolu žijeme). Po cca dvou letech vztahu jsme se na pár měsíců rozešli, od té doby jsme nikdy neřešili krizi, případně jestli spolu zůstat nebo se rozejít). V současné době jsem těhotná, v pátém měsíci, a poslední tři měsíce prožíváme velkou krizi, s manželem jsme se paradoxně hodně odcizili. Miminko plánované bylo, jen přišlo rychleji, než jsme očekávali. Zpočátku to vypadalo, že je manžel jen trochu vyděšený z nové situace, měl taky obavy, že se náš vztah rozdělí na mě a dítě a jeho někde v závěsu, miminko pak pro něj bylo něco nekonkrétního, co si neuměl představit. Pak se přidalo něco o stereotypu ve vztahu (jsme mladí a málo „žijeme“, nudný intimní život) a teď mi řekl, že už mě vlastně nemiluje. Prý je náš vztah spíše zvyk a vše, co jsme do té doby dělali – vyznávání citů, fyzický kontakt, společné trávení času – nemá skutečný obsah. Začal vyhledávat různé akce, má problém s praktickými věcmi a se zajištěním chodu domácnosti atp. Nerozumím změně jeho chování, manžel na mě vždycky spíš visel, vlastně to bylo vzájemné. Jsme teď ve fázi, kdy se oba cítíme osaměle a neumíme najít řešení. I když jsme o tom mluvili, tak takhle dál žijeme vedle sebe a ne spolu. Já si připadám zrazená a hodně jsem se uzavřela do sebe, manžela zajímá všechno, až na mě a dítě. Je taky velmi negativní a ve stresu zpráce. Myslíte si, že má cenu snažit se na tom vztahu pracovat? A kde případně začít? Moc děkuji