Starší dotaz #4801

Dobrý den, jsem už ze sebe zoufalá a proto píšu sem. Zklamala jsem ve všech životních rolích – jako dcera, matka, manželka i kamarádka. Rodiče chtěli, abych dostudovala VŠ (Ing.). Místo toho jsem těsně před bakalářskými státnicemi otěhotněla a školu jsem už nezvládla dokončit, mám pouze Bc. Manžel (tehdy přítel) neváhal a požádal mě o ruku, přestože jsme spolu chodili pouhý rok a půl. Brzy po svatbě jsem porodila syna, kterému je nyní 13 měsíců. Byli jsme bez peněz, potloukali se po pronájmech, manžel pracoval co to šlo, aby nás zabezpečil. Nakonec jsme skončili v bytě vzdálených příbuzných, který je ve vesnici, kde nikoho neznám. Bohužel nemám ani ŘP, takže jsem zde jako kůl v plotě. (Auto ale stejně nemám k dispozici, protože ho má manžel v práci, kam odjíždí v 5 ráno a vrací se kolem 19. hod). Celé dny je manžel pryč a já jsem pouze se synem. Bohužel ani zdraví nemám příliš dobré a nezvládám se postarat o syna a domácnost tak, jak bych si to představovala já i manžel. Od porodu mě začala trápit autoimunitní nemoc a i přes léčbu mi velmi často nebývá dobře. Naložit syna do autobusu a zajet např. někam do herny je pro mě často nadlidský výkon. Mám velké výčitky, že je syn pořád sám, respektive jen se mnou. Vím, že je zatím malý, ale co bude později? Děti nemáme ani v nejbližší rodině. Přátele žádné nemám, se spolužáky ze studií jsem se přestala vídat, nemám jak se k nim dostat. Už jsem zkoušela i internetové seznamky, pro maminky, ale nějak to nevyšlo – v okolí jsem nikoho nesehnala. Rodina se s námi prakticky nestýká. Manžel již další děti nechce v žádném případě. Říká, že je velmi zklamaný rodinným životem. Chodí jen do práce a z práce, domů se netěší, protože neumím zajistit příjemnou domácnost a rodinnou pohodu. To je prý už raději v té práci. A taky tam v poslední době tráví hodně času, často i víkendy. Nemáme do budoucna žádný plán. Zjistili jsme, že naše představy o spokojeném životě se diametrálně odlišují. Např. já jsem městský typ, na venkově by mi stačila chata, ale žila bych raději ve městě. Manžel by měl nejraději velký dům u lesa. Jako kompromis by šlo bydlet někde na okraji města, ale manžel se o tom nějak nechce bavit. Já bych chtěla mít víc dětí, manžel už teď lituje, že máme syna (je hrozné toto slyšet z úst táty!). Prý mu toto rozhodnutí zničilo život. Já už ho nepřitahuju ani mě nemá nijak zvlášť rád. Měl rád holku, se kterou chodil a kterou si vzal. Ale to, čím jsem se stala, ho spíš odpuzuje (cituji jeho slova). Je ale zodpovědný, a proto nás nechce opustit, protože neví, jak by to s námi dopadlo. Jsme na tom i tak finančně bledě. Vím, že jsme oba udělali spoustu chyb. Doteď nevím, jak bych tuto situaci řešila, kdybych se v ní ocitla znova. Vím ale jistě, že jsem šťastná, že syna mám. On je to nejcennější v mém životě. Vůbec nevím, co dělat. Manželovi jsem už i řekla, že se můžeme rozejít (nikoliv rozvést, to oba odmítáme jakožto věřící lidé) a každý si půjde dál svou cestou. Zatím je jeho stanovisko takové, že počkáme, až budu moct chodit do práce a syn do školky a pak se rozhodneme. Mě ale soužití, kde spolu v podstatě nemluvíme a necítím z manželovy strany žádný vztah ke mě ani k dítěti, velmi trápí a bere psychické síly. A to jsem dřív byla velmi optimistická a veselá. Teď často tajně pláču, mívám stavy úzkosti. Proto prosím o radu, co dál. P.S. Už za studentských let jsem si nakoupila spoustu motivačních knih – např. L.L.Hay, Tolle, Ruiz. Velmi mě baví číst, ale teď podle nich vůbec neumím žít. Na meditaci nemám čas kvůli dítěti a když jsem manželovi řekla o tom, že si myslím, že by bylo vhodné navštívit psychologa, smetl to ze stolu (zbytečné plýtvání penězi). Cítím se tak nějak v pasti. Děkuji za rady, omlouvám se za případné chyby a zmatenost textu a přeji hezký podzimní den :)