Starší dotaz #4811

Dobrý den, je mi 22 let a rád bych vám popsal svůj problém. Před třemi lety jsem na doporučení známé doktorky byl objednán k psychiatrovi. Tam jsem se snažil popsat své problémy. V té době, ačkoliv jsem si to tehdy neuvědomoval, jsem byl na tom už dost špatně. Skoro jsem nemluvil s rodinou, vztah s mámou (tedy člověkem, ke kterému bych měl mít nejblíž), byl na bodu mrazu. Vadilo mi, když na mě jenom promluvila. Tátovi jsem telefon zvedal jen velmi neochotně. A do školy jsem chodil čím dál míň. Vyvrcholilo to, když máma odjela na týden za rodinou pryč. To jsem se ve škole týden neukázal. A bylo mi to jedno. Ani za kamarády jsem nechodil. Už nevím, co se mi tehdy přesně honilo v hlavě, jen si pamatuju, že jsem měl velmi negativní myšlenky. Měl jsem asi vztek, ale neuměl jsem to ventilovat a jen jsem všechno dusil v sobě. Každej rozhovor mě rozčiloval. Cítil jsem, že nejsem v pohodě a tak jsem si na internetu hledal různý nemoci – od poruchy osobnosti až ke schizofrenii. Chtěl jsem jen být sám. Buď jsem byl na počítači, nebo jsem se díval na filmy/seriály. To by asi stačilo. Psychiatrička se po našem hovoru, kde jsem jí říkal věci o sobě, které si už nepamatuji, rozhodla pro následující. Řekla, že mám nejspíš Akutní polymorfní psychotickou poruchu se schizofrenními příznaky a nechala mě ihned odvést sanitkou do PL v Kroměříži. Pro mě to byl šok, ale jak říkám, byl jsem na tom špatně a stejně nevěděl, co dělat, tak jsem souhlasil, podepsal nějaké papíry a nechal se odvést do Kroměříže. Tam jsem strávil 3 měsíce. Bral jsem různé léky jako Zyprexa, Depakine, Cipralex a možná ještě nějaký další. Prášky mě hodně utlumily. A také jsem se cítil ospalý, rána jsem dospával na zemi, ale myšlenky se ustálily a postupem času jsem je měl pod kontrolou. Úzkost nějaká byla, ale už si to nepamatuji. Po třech měsících jsem nakonec podepsal propouštěcí formulář a pustili mě domů. Vstoupil jsem opět do normálního života. Zopakoval jsem si maturitní ročník, kterej jsem musel přerušit a dodělal si maturitu. Po roční pauze jsem nastoupil na vysokou. Teď chodím do druháku. Pravidelně chodím na psychiatrické konzultace a beru ještě nějakou tu dávku Zyprexy a Depakinu. A teď proč Vám píši. Zdaleka na tom nejsem tak špatně jako tehdy, ale cítím, že už opět nejsem v pořádku. Úzkost mezi lidmi je daleko intenzivnější než na jakou jsem byl zvyklý. Dokonce ji cítím i s mámou nebo tátou, s kýmkoliv. Ve společnosti se necítím dobře. Dopředu si myslím, že si o mě ostatní myslí jen to nejhorší. Nechovám se, tak jak bych si přál. Nemám se za to rád. Cítím, že mám v sobě mnohem víc dobrého, než to, co ze sebe nechávám vydávat. Ty negativní myšlenky mě zaplavují tak, že nemám prostor na nic jiného a nejsem schopný je zvládnout. Co se týče vnějšího světa, mám pocit, že je mi všechno jedno. Připadá mi, že mi na lidech okolo sebe vůbec nezáleží, přitom cítím někde tam hluboko uvnitř, že to je jinak. Vystavěl jsem okolo sebe obrannej val, přes kterej se nikdo nedostane. Jinými slovy nikoho k sobě nepustím. Nevím, co by se muselo stát, aby mě něco zasáhlo, snad smrt někoho blízkého. Všichni lidi, co znám mi připadají tak fajn, jen já se chovám špatně. A ještě jednu zvláštní poznámku. Jsem kluk, tak snad si ji můžu dovolit. Když se nějaké holce líbím, nic to se mnou nedělá. Možná v hlavě se nad tím pozastavím, ale uvnitř v břiše nic necítím. A moje sebejistota je na tom také špatně. Ve společnosti skoro nemluvím. Už to takhle dál nechci. A právě proto Vám píši. Teď jsem na jeden semestr na Erasmu v zahraničí a doufám, že ten semestr nějak "přežiju". Ale hned jak se vrátím a vyřeším formality, rozhoduju se, že bych si promluvil s psychyatričkou a vrátil se do Kroměříže. Vlastně jsem už skoro rozhodlej. Jen chci znát váš názor. A případně i váši reakci na předešlé řádky. Děkuji za váš čas a vaši odpověď.