Starší dotaz #4848

Dobrý den paní doktorko, prosím Vás o názor, zda se mám nebo nemám plést do života své dcery, respektive mladým. Dceři je 24 let, bude mít miminko. Její přítel, kterému je 27 let je rozmazlené sebevědomé přerostlé dítě, které se stará jen o sebe, o svoje pohodlí, o své zájmy, o svůj vydatný spánek, o svoje posilovaní, pouze JÁ JÁ JÁ. Zvyklý od rodičů. Neměl snadné dětství, táta maminku mlátil, byl alkoholik, oběsil se, když byly děti malé. Matka si vzala milionáře, který je tomuto chlapci tátou, protože s nimi bydlel už od dětství. Solidní pán, ale bohužel geny má mladík po svém biologickém otci. Musí mít hlavní slovo, jiný názor než jeho neexistuje, vše podle něho. Moje dcera bývala velice pozitivní veselá holka, je moc hodná, empatická, oblíbená. Nyní poslouchá jak hodinky, bojí se něco udělat sama, na všechno se ho musí ptát. Podmanil si ji a ona se ho zřejmě bojí. Mám strach, že půjde v otcových šlépějich a je otázkou času, kdy ji začne taky mlátit. Mají psíka, na něho umí zařvat pořádně. Je hrubý i na matku do telefonu. Dceru za nic nemá, ale ona to nevidí, zastává se ho. Stala se z ní smutná poslušná holka bez vlastního názoru. Až se narodí miminko, bude otrok pro všechny. Jemu koupili rodiče byt, ale on sám nemá peněz na zbyt, takže dcera už dala veškeré své úspory na vybavení bytu, doplatila sto tisíc na byt, protože rodiče už mu víc nedali. Jemu platí půlku nájmu plus vše na miminko. On prý bude platit jídlo. Nepočítá vůbec on se společnou domácnosti, dál si žije svůj svobodný život. Dcera, dříve společenská, sedí na zadku doma a on si chodí s kamarády. Vůbec se mi to nelíbí a nevím zda můžu nějak zasáhnout nebo čekat, až si holka "natluče hubu". Jemu se nedá říct vůbec nic, jede si po svým. Od kamarádů chytá rady jak žít s přítelkyní napůl, jak bude spát v obýváku až se narodí dítě, jak se musí vyspat do práce, jak se vyhnout zofpovednoszi a neustoupit ze svého pohodlí. Podle mě vůbec není pro život s někým dalším. Holka je velice samostatná, věřím že vše zvládne. Ale, nebude mít odezvu. Ničím to stejně není. Cítím z něho, že si svoje mindráky léčí přes ni. Z ní dělá neschopnou. Například – já celej den makám a Ty nejsi schopná tam ani zavolat a sehnat řemeslníka. Podotýkám, že vše zařizuje dcera a on jednou maloval byt. A už bylo zle, když jednou pracoval. Jeho neschopnost, že mu nepřišel řemeslníka hodil to na dceru. A ona je zticha. Shazuje ji i přede mnou, ale radši jsem taky ticho, protože by to odnesla holka. Ustupujeme mu, aby byl klid. Ale to přece nejde. On nikoho nevnímá, dělá že neslyší, přehlíží. Vše vždy měl na zlatém podnose. Velice silná osobnost se snaží být, podle mě je to obrana, silný není, spíš slaboch. Ani v práci se s ním nikdo nebaví, jde přes mrtvoly. Neznám takového člověka, tak moc sebevědomého arogantního sobeckého lenocha. Teď se opravdu projevuju jako TCHÝNĚ