Starší dotaz #4874

Dobrý den, nejsem si jistá, zda tenhle dotaz směřuju správně, snad ano. Již několik let nejsem úplně normální – v pubertálním věku okolo cca 14 let to začalo, vždy jsem byla velice inteligentní a s IQ 145 jsem patřila mezi špičku školy, pak jsem přestala chodit do školy, cca v osmé třídě, tím nemyslím že bych 20x za rok nešla do školy, ale někdy jssm nešla i dva týdny v kuse a omluvenky jsem si psala sama, nadávala jsem lidem, i neznámým na ulici, pak přišly i problémy se sociálkou ale nic se nezměnilo, do školy pořád nechodím, v každé střední jsem vydržela jen pár měsíců, v žádné práci nevydržím, nesnáším lidi a nechci se s nikým stýkat, jízda MHD je pro mě utrpení a někdy se "bojím/stydím" i vystoupit, když někdo stojí v uličce, mám strach, že se ztrapním – i když nevím čím bych mohla, ráda vyvolávám problémy, třeba i se zákonem, jsem právně znalá a vychutnávám si neznalost policejního sboru nebo ráda radím ostatním, jak mají obejít zákony, často si představuju jak něco udělám abych pak mohla být na výslechu a užívat si to – opravdu si je užívám, baví mě dělat z policie když to takhle řeknu debily a vzhledem k mému iq a znalosti zákonů se mi to daří často a vo hůř, jsem na to svoje jednání ve většině času hrdá, nechodím nikam, jsem jen doma a skoro s nikým se nebavím a často jsem svoje problémy léčila alkoholem, naštěstí už asi měsíc nepiju ALE, je tu ten hlavní problém. Moje deprese trvají už několik let ale v poslední době se k nim přidal pocit, že sama sebe neovládám já, ale někdo jiný, párkrát jsem slyšela jak na mě někdo volá mým křestním jménem ale přitom nikdo nikde nebyl, občas při kouření z okna mám z ničeho nic obavu, že by mě mohl někdo střelit do hlavy ( :D nevím jestli se tomu smát nebo co mám dělat), ve tmě když jdu se psem mám strach, že mě někdo unese, nebo napadne, přitom bydlím v klidné části města kde se nic neděje, ale radši už se psem po setmění nechodím, nenosím ani kapucu, abych viděla na všechny strany. Občas jednám tak jak nechci, doslova půlka mého těla dělá něco špatného – příklad když jsem psala hnusné zprávy svému příteli, bezdůvodně, prosil mě ať přestanu a já jsem chtěla a když moje ruka chtěla napsat něco neutrálního nebo pozitivního napsat, tak jí ta druhá ruka mlátila a pak jsem si na ní musela sednout ale strašně se mi klepala noha :D zní to asi celkem komicky, nebo se mi občas stává – bez důvodu – že začnu křičet, pištět, vrčet a tak podobně a chodím kolem dokola a tahám se za vlasy a často to dochází až k tomu, že mi z těch vydávání těch zvuků tečou sliny :D fuj, když to čtu po sobě tak si říkám, že bych se měla nechat převést do nějaké léčebny :D nedavno se mi při jízdě autem, kdy jsem jako spolujezdec jela se svou matkou po klidné silnici, stalo, že jsem viděla jak se otevřely dveře u spolujezdce, tam kde jsem seděla a celá jsem sebou cukla a sáhla jsem na ně a pak mi řekla máma co dělám a uvědomila jsem si, že se ty dveře vůbec neotevřely a bylo to jen v mé hlavě. Poslední věc co mi na mně připadá chorá je ta, že pořád příteli vyčítám něco co se stalo jeste než jsme se poznali, například proč za nim přijela tamta a tamta – klidně několik měsíců, roků před tím než jsme se znali; myslím že tohle občas dělá každá, JENŽE, já to nedelam občas ale až na výjimky každý den a poslední dny z Toho ani nemůžu spát – nechápu proč to dělam, když jeho ex teď bydlí tisíce kilometrů daleko a nikde spolu nejsou v kontaktu a podle všeho byla brána jen na sex :D já na to ani nechci myslet, když se bavím s kamarádkou nebo s mámou tak je to v pořádku, ale jakmile jsem sama tak hned jsem v tom začarovaném kruhu, kdy přemýšlím o jeho ex atp, hrozně mě to s prominutím sere a několikrát jsem pomocí alkoholu a prášků dosáhla stavu, kdy jsem usnula a nemusela jsem na to myslet – teď, když jsem sama, už nepiju, snažím se ty hlasy (který mi říkají například, ať se ho zeptám A proč jí ten kámoš tenkrát řekl kam ses nastěhoval, když ti byla u prdele?" A podobné kecy, které není duvod rozebírat) zahnat například hudbou ve sluchátkách na plno ale moc se mi to nedaří a mám strach že ani dnes nebudu spát a hlavně vím že se mnou něco není v pořádku ale nevím co, myslím, že bych měla jít rovnou k psychiatrovi a ne k psychologu ale nevím, co mám dělat, nechci být taková. Aneta